Obyčejní lidé
Občas se mi povede, že (i jako rodinná žena) se ocitnu zcela sama, hodně daleko od dětského koutku, v restauraci, kde mám ten luxus dát si ještě kávu, přemýšlet si o svých věcech a sledovat dění kolem. Okamžitě přepnu do svobodného, hodnotícího módu. Zapomenu, že některé „konflikty“, události a věty bych řešila zcela jinak, kdybych se snad ocitla na stejném místě obskládána ušmudlanými hračkami, co vždycky Anýz natahá z univerzálního koutku pro všechny věkové kategorie. Vidím byznysmeny na firemním obědě, co si snaží neupatlat kravaty od chilli con carne, řeší ekonomicko-sociální problémy třetího světa a za celou dobu se usmějí asi tak půlkrát a to ještě téměř neznatelně. Moje oči od soustředěného projíždění Vogue článků přes free wifi zvedne věta: Teda, ty máš nový řasy, viď? Nenápadně hodím očko po ženě středního věku s kartáčema, kterýma si skoro pročesává obočí a musí jí notně zabraňovat ve výhledu. Zřejmě oběd s kámoškou patří k jejím „pořasovému“ rituálu.