Dnes neumírej
Jako prvomatka jsem si myslela, že je mateřství řehole a obtížný úkol...teď už si to nemyslím, teď už to vím. Je pátek, poslední den školko-týdne, ale ono je v podstatě jedno, co je za den. V 5.30 se s kňouráním probere Elis, přendám ji do postele, kde mě zalehne, že nemůžu dýchat a usíná. V 5. 40 zvoní budík a můj muž odchází do práce - jó , ten se má! Elis se probere ve chvíli, kdy v 6. 02 přichází Anýz a zabere druhou půlku postele. Od té doby už nespí nikdo, ani se o to nesnaží. Už skoro šest let u nás tohle pravidlo platí. Pak vypínám budík, který nestihl zazvonit, a který nařizuju spíš tak nějak ze zvyku než z nutnosti. Několik minut řve Elis, protože jedla naposledy včera, pak vyžaduje mazlení, takže jednou rukou vytvořím snídani pro tři lidi a nakrmím kočku. Do toho se mě Anýz pětkrát zeptá, kdy už si bude moct pustit pohádku. Když odstraním nánosy kaše z Elis, jdu buzerovat Anýze, který tančí před zrcadlem místo čištění zubů. Odcházíme, hurááá ! A