Almin svět

Čas probuzení. Letos jsem ani nijak nerozebírala otázku, zda kouzlo Vánoc tvoří Ježíšek, kterého nikdo nikdy neviděl, nebo Santa, který jezdí v kamionech s coca-colou. Ani jsem filosoficky nepřemítala nad tím, jak moc se moderní konzumní pojetí, které romantiku hledá v obchoďáku,  liší od toho křesťanského originálu. Letos jsem Vánoce neřešila. Letos jsem je žila! Zaplavila jsem naši domácnost hand made dekoracemi všeho druhu, vyrobenými podle návodu na youtube. Aneb využití kreativního papíru stokrát jinak. S Anýzem jsme si pouštěly vánoční songy, abychom navodily tu správnou atmošku – dokonce jsem udělala hitparádu/soutěž, na kterou z nich se Anýz nejvíc roztančí…nakonec ovšem stejně vyhráli včelí medvídci, kteří se soutěže neúčastnili. Nakonec jsem vytvořila velký nápis Vánoce, aby to pochopili i ti pomalejší. Myslím, že v pálení svíček limitované vánoční edice s vůní skořice a perníčků jsem letos trhla rekord. Dokonce jsem i pekla. Imperialistické cukroví o

  Rok (ďábla). Přestanu se dojímat nad tím, že ta moje malá holčička je už velká žena (rozměrově určitě!) a radši se trochu zamyslím nad tím, jak mě ten rok změnil. Protože jsem dost bystrá a inteligentní, jistě si z toho vezmu ponaučení a příště(?!?) budu zase o trochu chytřejší! Mimina a batolata jsou stejné jako kočky – dělají si, co chtějí - rsp. Nedělají to, co vy zrovna chcete. Rovnice : třicet puberťáků > jedno malé mimino neplatí. Po žádné hodině ve škole jsem nebyla tak schvácená jako po hodině s lezoucím Anýzem, se řvoucím Anýzem, s nespícím Anýzem, s nechtícím vůbec nic a nikoho Anýzem. Předsevzetí „budu stylová matka“ vezme za své pokaždé, kdy se ve 2 odpoledne dokopete převléct se z pyžama do tepláků. Nikdy neříkej nikdy! A nikdy neodsuzuj výchovné a jiné metody svých přátel či rodičů! Dojde totiž i na nejzásadovější a nejdrsnější matku, co ještě ráda usne v křeči držíc řvoucí dítě ve své (nikoli jeho) posteli a dělá to klidně i několik no

Osudová přitažlivost. V zahraničí jsem se nikdy neztratila. Rozhodně ne proto, že bych tak zdatně dokázala číst z map a plánků měst. Rozhodně ne proto, že bych snad ovládala všechny evropské jazyky. Tak nějak intuitivně jsem vždycky došla tam, kam bylo třeba. Tak se třeba stalo, že s kufrem jedoucím na těch nejmenším kolečkách na světě jsem si rozbalila bagetu (jako správný konzumní turista) na lavičce před nějakou strašně povědomou zahradou, u řeky. Z tápání, jak se dostanu k Louvru, mě vysvobodilo otočení čelem vzad. Ani nevím, jak jsem k němu došla. Kdysi dávno na gymplu mi někdo řekl, že pokud posloucháme svůj vnitřní hlas, vždycky se dáme tou správnou cestou. A neomylně tak zvolíme tu nejlepší variantu. Ale občas ten hlas slyšíme, a nechceme ho slyšet. Občas ho naprosto cíleně umlčíme. A občas jsme tak zmatení emocemi, že neslyšíme ale vůbec nic. Všechny výše uvedené možnosti jsem zkusila. Podle očekávání, ta poslední byla ta nejbolestnější.  Ovšem, kdybycho

(ne)Musíme si pomáhat? Budou to tři roky, kdy za mnou přišla kolegyně (dnes už kamarádka),že chce se mnou strašně dělat jeden projekt. Nechtělo se mi dělat projekt. Nechtělo se mi ho dělat s ní. Ano, pravda vystupuje na povrch po tolika letech. Nechtělo se mi věřit, že pubertální elita našeho ústavu radostně poskočí, až se dozví, že může dělat něco navíc, ve svém volném čase, aniž by je na konci čekala výhra zájezdu do USA či nový i-phone. Všechny takové akce mi přišly trochu alternativní, trochu ekologické a nějak mimo mě jdoucí. Akce pro nenamalované aktivistky v eko-lněném oděvu zemitých barev. Ani nevím, proč mám takový odstup k těmto vlastně bohulibým činnostem a sluníčkovým lidem? Možná proto, že všichni tak trochu šeptají, jejich obličej si nezapamatujete ani po třetím setkání a do dnešní doby manažerů a zmalovaných celebrit se vlastně vůbec nehodí. Jsem krutá. Do projektu jsem šla. Asi proto, že ve svém životě beru to, co přijde. Asi, že to vlastně nebyl