Almin svět

Deváté srdce. Kdysi v pravěku mého náctiletého života, kdy jsem ještě, krom dlouhého vlasu, měla spoustu ideálů, rozervanou duši básníka a slabost pro nesprávné muže, jsem si poznamenala:  kolik stojí nový život se starým srdcem?  Co jsem tenkrát věděla?! Staré srdce jsem teda opravdu mít nemohla a v porovnání s dneškem ten nový život začínal každý nový den. Samozřejmě se nabízí i možnost, že již tehdy jsem byla pronikavě vnímavá, moudrá a vlastně tak trochu geniální. No… Dnes toho o životě nevím o moc víc, jenom to srdce trochu víc okoralo, je trochu víc sešívané a čas od času bolí. Ne z nešťastné lásky. Ne obrazně. Ne dramaticky a rozervaně. Prostě bolí. Hmatatelně. Tíživě. Dusivě. Jako kámen kdyby vám seděl na hrudníku. Bolí. Vzhledem ke svému (ještě ne tak vysokému) věku jsem vyřadila možnost, že se o mě pokouší infarkt – i když jsou situace, kdy se Anýz hodně zasnaží a tepová frekvence se rovná závodníku Formule1 (můj muž promine, teď si fakt nevzpomenu ani

Den pro mou lásku. Kdybych byla labilnější povahy (ještě mnohem více než teď jsem), tak bych začátek dnešního dne odskákala asi s těžkou deprézí. Zataženo. Syrovo. A na dětském hřišti poletuje pouze padající listí a pár Rumburaků. Za zvuku ticha a krákání se v lehkém podzimním vánku samovolně houpají dvě opuštěné houpačky. Nikde ani noha, natož dětská. A do hlavy se vtírá Helenka Vondráčková – dvě malá křídla tu nejsou, byla tu málem a nejsou….hnízdo je prázdné, tichý klín! Anýz to naštěstí zaspal, jinak by tenhle výjev mohl navždycky poznamenat její dětskou dušičku. A přesto to byl jeden ze dnů, kdy tušíte, že večer  usnete s úsměvem na rtech, jak spokojené štěndo. S dítětem formátu „Anýz“ těchto dnů, kdy se vše vydaří a vy si můžete promnout ručky jako řezník Krkovička, sedlák, kupec a řezník v jedné osobě, je trochu míň. Ne, že by zlobila. Ne, že by snad terorizovala. Brečela. Či nespala. Většinou si to pěkně rozloží a plnou nálož nechává jen na ty chmurné dny,