Almin svět

Dobré ráno, Vietname. Když jsme jako studenti dováděli na VŠ, naší největší zábavou bylo okolo 5.15 bafat na lidi, co jeli na kole do práce, zatímco my jsme vycházeli z některé z přilehlých knajp. Někteří ti chudáci se pousmáli, někteří halekali ještě daleko za námi nějaká sprostá slova a my s hlasitým zpěvem odcházeli do svých neútulných a malých bytů, sdílených s dalšími třemi až pěti lidmi, dospat noc. Když jsme byli v největší formě, tak jsme ráno - tzn. po 2 hodinách vstali na přednášku a dospali to odpoledne. Když jsme byli při penězích, tak jsme to taky dospali až doma o víkendu. Byla tam ta vidina, že to člověk někdy dožene. Ten spánek. Když jsem začala učit. Tak jsem po večerech dělala přípravy, dopisovala diplomovou práci, shromažďovala materiály na státnice z dějepisu, vytvářela rekvizity pro divadlo v angličtině pro mrňata ze 3.A, trochu se hroutila a chodila spát nad ránem. Lehce společensky jsem žila. Spát jsem nepotřebovala. Byla jsem v takovém tempu, že j

Ztraceno v překladu. Jako lingvista amatér se občas zarazím nad českým rčením nebo výrazem, který bych do angličtiny nepřeložila ani za boha. Jako lingvista experimentátor ráda přidávám do našeho již tak dost obsažného jazyka novotvary, které pak hrdě vydávám za běžnou součást povinné výbavy mých blízkých a přátel. Mí blízcí mi rozumějí - většinou. Nejlepší formou komunikace je samozřejmě telepatie a všechny ty nadpřirozenosti, které vás zarazí nebo si na ně zvyknete. Třeba, když máte nutkání někomu zavolat a říct mu to, co už dávno ví nebo to už dávno udělal. Nebo si transgalakticky vyměníte myšlenky s vašimi spřízněnými dušemi a je to fajn, protože všichni vědí a všichni jsou spokojení, že to tak funguje. Občas komunikace drhne i se stovkou slov, protože ač oba Češi, prostě mluvíte jinou řečí. Nepomůže vysvětlování, nepomůžou diskuse, nepomůžou nápovědy. Možná by pomohla rána do hlavy, ale na tu nemáte sílu. Občas rozhovor vázne, protože slova sice jsou, ale nemů