Obyčejní lidé

Občas se mi povede, že (i jako rodinná žena) se ocitnu zcela sama, hodně daleko od dětského koutku, v restauraci, kde mám ten luxus dát si ještě kávu, přemýšlet si o svých věcech a sledovat dění kolem. Okamžitě přepnu do svobodného, hodnotícího módu. Zapomenu, že některé „konflikty“, události a věty bych řešila zcela jinak, kdybych se snad ocitla na stejném místě obskládána ušmudlanými hračkami, co vždycky Anýz natahá z univerzálního koutku pro všechny věkové kategorie.

Vidím byznysmeny na firemním obědě, co si snaží neupatlat kravaty od chilli con carne, řeší ekonomicko-sociální problémy třetího světa a za celou dobu se usmějí asi tak půlkrát a to ještě téměř neznatelně.

Moje oči od soustředěného projíždění Vogue článků přes free wifi zvedne věta: Teda, ty máš nový řasy, viď? Nenápadně hodím očko po ženě středního věku s kartáčema, kterýma si skoro pročesává obočí a musí jí notně zabraňovat ve výhledu. Zřejmě oběd s kámoškou patří k jejím „pořasovému“ rituálu.

Taky nemůžu neslyšet dvě seniorky přímo za mnou, které řeší s obsluhou složení raw dortů, a neskrývavě juchají pokaždé, když se řekne avokádo nebo kokosový olej.

Do toho surreálního prostředí krásně zapadám já. Výjimečně v teniskách a mikině, s úsměvem na rtech, protože zrovna čtu příspěvky svých pubošů na téma ekologie, která je jim dost šumák. Ale snaží se to intelektuálními výrazy aspoň trochu zakrýt tím, jak všichni třídí jako o život.

Pusťte mě na chvilku do společnosti, a jsem u vytržení z toho, co lidi všechno řeší a čím se zabývají, v jakémkoli věku! Jsem trochu ráda, že jsem si ráno namašlovala vlastní řasy a dokonce přes ně i vidím, nemusím se do zaměstnání vsoukat do nepohodlného kostýmku a konvencí. Taky jsem ráda, že jsem asi in, když mám v kuchyni kokosový olej, ale většinou si ho patlám na obličej a doufám, že přes noc ze mě bude modelka z instagramu.