Intermezzo
Dost jsem to zanedbávala. Ne snad, že by byla nouze o vtipné momenty, nebo snad, nedejbože, já přestala být vtipná, ale nějak se kupily situace k řešení a nějak nebyla chuť. A hlavně, jsem si říkala, že to stejně nikdo nečte – promiň, mami a sestřičko, vám to ale říkám osobně (a jsem ještě vtipnější). A že bych leckdy chtěla něco napsat, a vlastně si autocenzurou stopnu úmysly, protože by se to mohlo někoho dotknout, člověk nikdy neví, kdo se těma internetama prokouše přesně k vašemu textu. Deník si už dávno nepíšu, i když jsem se dostala k tomu svému pubertálnímu a velice (ale velice) se pobavila. Takže ... vlastně v kostce ani nevím, co se všechno stalo a stálo za to, sdílet to se světem. Teda pár vyloženě výjimečných událostí tu samozřejmě byla – když Anýz prvně letěl a prvně se cachtal v moři, když jsem opustila na týden rodinu kvůli nejkrásnějšímu výletu do Francie nebo, když jsme oznamovali světu, že už navždycky budeme 4 (a Chumlís). Jenže to už je s odstupem, to už