Almin svět

Dům u jezera. Různé kvízy si dělám spíš pro zábavu, abych se odreagovala, jejich výsledkům tudíž přikládám jen titěrný význam. Čím bizarnější název kvízu, tím víc se na něj těším. Poslední, kterým jsem se proklikala, mě například odhalil jako stoprocentní Američanku a světoobčanku k tomu! Kdysi se mě nějaký člověk zeptal, jestli jsem víc kočka nebo pes. Zřejmě si chtěl na prvním rande ověřit, jestli jsem svéhlavá nebo spíš věrná. Ovšem to jsem tenkrát nevěděla, že jsem LABUŤ! Opomenu to, že tenhle tvor mi způsobil veřejné ponížení na vysoké škole, neboť jsem, biologicky a zoologicky vzdělaná od své matky, tvrdila, že labutě přece nelétají. Opomenu i to, že se mi pod pojmem labuť vybaví pouze balet, a toho jsem nechala asi ve 4letech. Definice zněla nějak takto: máte skutečný smysl pro rodinu, hledáte partnera na celý život, jste věrní a chcete mít hodně dětí, a možná i dům u jezera. A je to. Našla jsem jediné slovo, které charakterizuje celou mou existenci! Celé

Svatba mého nejlepšího přítele. V životě matky na MD se vyskytne jen pár událostí, které roztříští lehký stereotyp života s batoletem. Když nepočítám úterní cachtání v bazénku s dalšími batolaty, je svatba událostí dostatečně velikou na to, aby matka na MD strávila nejednu volnou chvilku myšlenkami, jak zamaskuje svá kojící ňadra do nějakého lichotivého outfitku. Vdávala jsem se v červenci, což je co do počasí poměrně slibný měsíc, nicméně i tak jsem strávila 14dní před neurotickým sledováním radaru a předpovědí domácích i zahraničních. Vdávat se v září, tak se svatby asi nedočkám, protože bych pod sedativy skončila v nějakém polstrovaném pokoji bez kliky. Zářijová nevěsta musí být tudíž odvážná, otužilá, nebo přinejmenším flegmatická. Ta moje minimálně dvě podmínky splňuje beze zbytku. Již nějakou dobu si pohrávám s myšlenkou, že bych se živila – nebo alespoň přiživovala – jako svatební koordinátorka, poradkyně, guru. Pokud se objeví nějaká svatba v dosahu, ihn

Jíst – meditovat  - milovat. Marně se snažím vzpomenout, kdy jsem si naposledy jen tak sedla na lavičku, nebo na trávu, koukala se před sebe nebo do stromů, nebo jen tak „doblba“. Kdy jsem chvíli nebyla matka, žena, dcera, kuchařka, uklízečka, ale prostě jsem jen neBYLA. Když jsem byla malá, tak jsem vydržela hodiny a hodiny koukat na oblohu, na mraky a představovala jsem si úplné celovečerní filmy. Třeba mi úplně utekly přechody ročních období. Moment, kdy vyjdete před dům, nadechnete se a cítíte blížící se podzim, nebo naopak vonící vzduch po čerstvě rozkvetlém jasmínu. Neumím se nadechnout, tak hluboce a čistě. Něco mě zastaví, píchne mě v krajině srdeční a nejde to dál. Chtěla jsem se naučit meditovat. Představovala jsem si, že začnu ovládat techniky šaolinských mnichů, že kromě hlubokého soustředění mě čeká i levitace, případně zmizení po fouknutí do zlatavého prášku. Byla jsem velmi překvapena, že by stačilo, kdybych se zase naučila koukat do mraků a chvíl

Podzim v New Yorku? Depréze na mě padá už někdy v polovině léta, kdy super hyper markety a další shopy s oblečením zaplaví slevy a to už je varovný signál, že se na ramínka a figuríny brzy začne věšet podzimní kolekce. Přichází to nenápadně, nejdřív „škola volá“ a pak už čepice, šály, rukavice. Děda vždycky tvrdil, když mi odstřihával metr do konce prázdnin, že přijedeme domů z chalupy a budeme péct cukroví. Tehdy jsem si říkala, že to bere dost hopem, protože mi čas utíkal o poznání pomaleji než teď. Asi to bylo tím, že jsem neměla diář. Nebo se prostě něco stalo – jako fyzikálně-astronomicko-jaderně-vědeckého, že čas teď letí jako splašený koník. Stejně jako jsem se netěšila na ten konec prázdnin, tak jsem se netěšila ani na podzim – na to cukroví trochu jo. Mám pocit, že s podzimem vždycky něco tak trochu umře. Nejsem z těch, kteří by se tetelili při pohledu na padající listí, které si radostně házejí na sebe a pochvalují si, jak jim to hezky šustí pod nohama.

Statečné srdce. Troufala bych si odhadnout, že většina lidí z mého blízkého okolí se nepovažuje za nějaké hrdiny. Nemají nadpřirozené schopnosti, nezachránili malé koťátko před utonutím, ani nedemonstrovali za nezávislost Tibetu. Jejich mínění o nich samotných většinou nepřekračuje hranice obyčejné lidské skromnosti. A přece některé jejich „obyčejné příběhy“ jsou pro mě inspirací.  Protože hrdiny jsou pro mě lidé, kteří: vystoupí ze svého známého teritoria, přesadí se ze svého dosavadního pohodlí, aby se starali o vážně nemocnou.  Bez zdravotnického vzdělání, bez naděje na lepší konce, bez nároků. se přestěhují za svojí láskou. se rozhodnou utéct z bezpečného stereotypu do nebezpečného neznáma.   nepřestávají bojovat se svým handicapem, fyzickým i psychickým. Stojí je to mnoho sil, ne všichni je chápou, a přesto se vždy znovu rozběhnou hlavou proti zdi. věří na lepší zítřky, i když jim život tolikrát ukázal svou deštivou stranu. se vzepřou a překročí svůj