Almin svět

Velké naděje. Nedávno jsem byla na masáži.  Měla jsem v plánu si zarelaxovat, vypnout a v nějaké mezichvilce dostat rozhřešení  svých problémů, možná i problémů celé planety (možná i ve vyšším levelu, problémů celého vesmíru). Zatím jsem ale poslouchala o problémech zcela neznámých klientů, které mě zcela nezajímaly a relaxační hudbu jsem tudíž skoro vůbec neslyšela. Mám svoji masérku ráda.  Mám ji dokonce ráda natolik, že jsem ji pasovala na svou psychoterapeutku,  fyzioterapeutku, vědmu, laktační poradkyni či dulu. Chudák. Ani o tom neví. Strávila jsem svoje dětství o prázdninách tím, že jsem zírala na cestu mezi smrky a čekala, že někdo nebo něco přijde. Nevěděla jsem přesně co, ani co to pro mě přinese, ale věděla jsem, že by to určitě bylo naprosto báječné. Tak jsem se natěšila na to imaginární překvapení, že jsem dokázala být velmi zklamaná, když po hodinách čekání sem tam přeběhla veverka, či zaskotačil kos lesní. V šestinedělí, po bezesných nocích, bolav

Čelisti. Z biologie jsem měla vždycky takovou ušmudlanou trojku. Když byla dvojka, byli jsme všichni velmi překvapení, včetně mé profesorky. O lidské anatomii toho tedy moc nevím, kosti pojmenovat neumím a matně tuším, kde leží jaký orgán. O mozku toho tudíž vím stejně, jako o jaderné fyzice. Napsat studii o fungování mozku matky bych ale mohla z fleku! První poznatek: mozek matky funguje úplně jinak než mozek otce. Projevuje se to především ve spánku (délce a intenzitě), v bdělosti  (při rozpoznání blížícího se nebezpečí), při rozšifrování pazvuků (hekání a kňourání).  Skoro by se nabízel závěr, že mozek matky je tudíž výkonnější. Poznatek druhý: mozek matky rozdílně ukládá informace a taky je jinak vyhodnocuje. Například  informaci „hlídej dítě“ matka vyhodnotí 210% soustředěností, předjímáním možných katastrofických scénářů a především absolutním připoutáním malé osoby k sobě. Otec několikrát zvedne oči od rozdělané činnosti, případně dítěti udělí pokyn, pokud

Holky z kalendáře. Když chodím jen tak po ulici a nemám zrovna jinou práci (jako chytat dudlíky nebo tišit neutišitelné), tak šmíruju kolemjdoucí. Ženy. Většina z nich si asi myslí, že „blbě čumím“, ale já prostě zkoumám a hodnotím. Jsem taková. Dělám to i v dopravních prostředcích nebo obchodě (tam se teda ale musím soustředit i na jiné důležité věci). Opomenu fakt, že v kladenských dopravních prostředcích je opravdu velká koncentrace divných, ušmudlaných, ošklivých a někdy i páchnoucích lidí, na které je lepší se nekoukat… Krása je pomíjivá a individuální a asi vlastně není ani důležitá. Rozhodně neznamená, že ten člověk za něco stojí, ale.. ALE! Včera jsem šmírovala přede mnou jdoucí paní – možná slečnu – věk neurčitý. Vlasy vstala šla. Sukně modrá. Legíny neurčité barvy. Návleky (v srpnu?). Tenisky  pestrobarevné (neběžela, tak mi běžecké tretry přišly trochu navíc). Hadrový  batoh neurčité barvy (možná jela kempovat). Povzdechla jsem si. Pravda, možná na chvilk

  Francouzský polibek. Věřím na ledacos. Na osudová setkání, na anděly, na intuici, na něco mezi nebem a zemí. A na to, že už jsme tu někdy byli. Jestli jsem tu někdy už byla, tak to rozhodně bylo v Provence. Francouzsky neumím ani slovo, ale jsem bytostně přesvědčená, že by mi to hodně šlo. Sice jsem při svých samoučných pokusech nedostala dál než „jak se dostanu do Louvru“ a „dala bych si šálek heřmánkového čaje“, ale i tak jsem jistě velmi frankofonně nadaná. Francie je mi blízká, nejen proto, že tam mám dvě spřízněné duše, které se mnou prožily nejkrásnější placené prázdniny v životě. Nejen proto, že je to odnepaměti kulturní pupek světa. Nejen proto, že ze všech uměleckých období jsou mi nejbližší impresionisté a Van Gogh. Když mi někdo řekne, abych zavřela oči, představila si příjemné místo a relaxovala, tak se buď houpu na chalupě v křesle a poslouchám šumění stromů, nebo se procházím levandulovým polem a dýchám tu opojnou vůni. Vzala jsem si do hlav

Lepší už to nebude. Pochutnávám si na melounu. Ale už to není ono, protože si musím sama vyndat pecičky a když se nechci totálně zaprasit, musím si ho i nakrájet na úhledné kostičky a nejlépe vidličkou sníst. Pecičky mi vybírala babička, anebo jsme je totálně zaprasení plivali do louky a předháněli se v tom, kdo je plivne dál. Plivat z balkónu paneláku nějak není ono (i když do některých sousedů bych se strefovala s chutí) – jednak proto, že už mi není šest, a jednak proto, že meloun stejně jako asi milion dalších voňavých a chutných vzpomínek neodmyslitelně patřil k létu a hlavně k chalupě. Prodáváme chalupu v Jizerských horách, zn. chcete někdo koupit moje dětství? I když jsem se vždycky považovala za idealistu a ne materialistu, musím si přiznat, že lpím na některých věcech, případně místech. A lpím na nich tak, že dokážu propuknout v neutišitelný pláč, pokud tu věc ztratím, případně místo opustím. Navždy. A přitom, když se hluboce zamyslím (poslední dobou mi to

  Z atímco jsi spal(a). Když jsem byla ještě pracující nematka, tak jsem trochu hůře snášela nepracující matky, které zanášely můj život fotodokumentací psychomotorického vývoje svých ratolestí. Přišlo mi to infantilní, trochu omezené a hlavně ne tak podstatné. Přiznávám se k tomu bez mučení, a možná se i teď trochu stydím. Můj život mi tehdy připadal (oproti tomu jejich) samozřejmě velmi pestrý, bujarý a hlavně svobodný. Nechápala jsem, že středobodem světa a největší událostí dne se může stát něčí bobek!? Jsem poměrně liberální tvor, takže jsem jim jejich nadšení nechávala a považovala to jako informace z jiného světa. V těhotenství jsem razila názor, že JÁ takovou matkou rozhodně nebudu! JÁ budu tou hyp-mum, co drandí s kočárem v podpatcích, stíhá přebalovat, kojit, studovat cizí jazyky, rozjíždět svoji firmu a po večerech si odskočí na kávu s přítelkyněmi. Protože přeci všechno jde, když se chce. Mantinely si každý nastavuje sám a mýty o „omezených“ matkách,