Almin svět

Jsou podniky a místa, kterým se radši vyhnete. Třeba hřbitov o půlnoci, nonstopáč nad ránem, dámské toalety o maturitním plese, nebo třeba sportovní obchody, když zrovna nemáte velikost XS. Jelikož procházím velkou proměnou a stává se ze mě sportovkyně - no, ještě stále to v mém případě zní jako posměšná nadávka - a jelikož jsem již nechtěla mít kolo v ložnici, protože jsem při každodenním výběru oblečení musela jednou rukou držet řídítka, tak jsem sebrala veškerou odvahu a vkročila na zakázanou půdu. Takový obchod je přehlídkou zářivých a popsaných a označkovaných věcí, které jsou jistě funkční, ale sluší především vysvalovaným jedincům, protože obepnou přesně ty partie, kde dobře poslouží třeba kolová sukně nebo ležérní volný svetřík. Osmělila jsem se a zeptala se na dresy na kolo. A cítila jsem se stejně jako kdysi, když jsme s mojí drahou přítelkyní zabloudily v teplákách na nedělní mši do kostela. Nepatřičně. Po deseti minutách jsem z poměrně velké nabídky horko t

Chyť mě, když to dokážeš. Mám kolo. Ne. MÁM KOLO!!! Možná je počet vykřičníků nedostačující pro tak naprosto zásadní sdělení. Chápu, že pro asi tak 90% populace (možná i celosvětové) je to tak miniaturní novinka, že to nestojí ani za čtení. Když si vzpomenu na studentská léta v Hradci, kde na kole jezdili i 80letí staříčci, kteří měli za zády přišněrovanou hůl, tak by je asi můj výkřik taky nepoložil. Naposledy jsem měla kolo, které snad ani nemělo značku, rozhodně nemělo přehazovačku - nebo, jak se to odborně jmenuje - mělo tak tenké gumy, že by se na většině dnešních komunikací zlomilo vejpůl. Myslím, že nejdál jsem s ním byla v Hřebči u rybníku, a po pádu na panelové cestě, kdy do mě vrazil nějaký biker drsoň, a já měla chudinka ubohá odřený kolínko, jsem tak nějak kolu už neholdovala. Když se řekne kolo, vyvstanou mi dva obrazy - šílenci z Tour, co doslova leží na řídítkách, plivou do stran, odhazují lahve a prodírají se vřavou fanoušků a pak (úpl