Almin svět

Nesnesitelná lehkost bytí. Tři města. Stovky míst. Tisíce vzpomínek. Jeden pocit. Svoboda. Svoboda bez ohledu na vnější nebo vnitřní okolnosti. Mohla bych tam jezdit jako do lázní. Jen se tak procházet po „kolonádách“ lehkou nohou, co nikam nespěchá, popíjet kávu na některé z venkovních zahrádek, kochat se čilým ruchem či líným nedělním odpolednem, kdy se tetelí jen vzduch teplem a bzučí včelky někde v dálce. Praha. Matička stověžatá. Chaos. Turistická destinace. Vzpomínky na bezstarostné mládí, kdy jsem si užívala luxusu neomezeného volného času k poflakování jen tak. Posedávání s přáteli jen tak. A prozkoumávání historických míst. Jen tak. Ten pocit, kdy vstoupíte téměř neviditelnými vraty do Vojanových sadů a rázem se z jedné pražské uličky dostanete do ráje,kde na jaře všechno voní, kvete, bzučí a vy si sednete na jednu z bílých laviček, koukáte na paví nádheru nebo koukáte do minijezírka na červené kapříky. Moment, kdy se opřete na zídce v parku na Kampě a kou

Vlak dětství a naděje. Nepřestává mě bavit, dívat se na Anýze, když něco objevuje. Celá se rozkýve, rozhýká a vůbec celou svou mrňavou bytostí dává najevo, že našla něco naprosto výjimečného, až převratného. Jako třeba kolíček na prádlo, časopis z H&M, Chumlí granuli nebo ovladač na TV. Danou věc důkladně prozkoumá, ze všech stran ohledá, případně rozepne, rozmontuje, roztrhá, rozdrtí. A strčí do pusy. Většinou pak slastně zvolá hamhammmm, jakože je to úplně ta nejvíc nejchutnější věc na světě.  A její nadšení nezkazí ani můj hbitý chvat, kdy ji povalím na zem, vylovím z tlamičky zbytky čehosi a pokárám ji, že tohle teda nenene. Zavrtí hlavou a jde zkoumat dál. Taky se vůbec nebojí. Klidně si vleze až na kraj postele a máchla by rukou do prázdna a nevadí ji, že by žuchla přímo na čumák. Začne „oslovovat“ úplně cizí lidi v Albertu, culí se na ně, mává a je šťastná, že na ni reagují. Vlastně vůbec nikdo se na ni nemračí. Protože, když nakrčí nos, tak je to nejroz

Ti druzí. Musela jsem si koupit novou Elle. Nutně jsem ji potřebovala. Módní bible podzimu. Momentálně je Bible na záchodě, protože je to jediné místo, kde mám „klid“ si něco přečíst. Můj muž vždycky protočí oči, proč proboha utrácím stovku za časák, kde :  jsou jenom reklamy, ošklivý hubený ženy a věci, co si nemůžeš dovolit. No. Má tak trochu pravdu, asi. I když nerada přiznávám, že má pravdu, zvlášť ve věcech módy a jiných životně důležitých momentech. Sex ve městě jsem viděla asi tak stokrát. Všech 6 řad. Samozřejmě mě baví ten humor a nebojácná a vtipná Samantha a cynická Miranda, ale nejvíc mě baví Carrie, která do svého šatníčku vtěsnala všech asi tak miliondvěstě designových outfitků a ještě asi tak dvojnásob Manolek, a pak si jen tak v děsně ležérním modelu, či noční košili sedla ke svému Macovi (čti notebooku) a s dohořívající cigaretou v popelníku při pohledu z okna v newyorském bytě na dobré adrese naťukala nějakou intelektuální větu. Větu, která obsah

Intimní detaily. Říká se tomu haló efekt. Když jsem ještě bývala pedagožka, tak jsem „své“ děti učila, že při posuzování jiných lidí by se neměli dopouštět chyb, odsuzovat a nesprávně hodnotit podle prvního dojmu. Taky jsem je učila, že by měli být systematičtí, psát si poznámky, dodržovat termíny a již od útlého věku být morálně bezúhonní. Jako správná dramatická umělkyně, jsem dokázala vypadat věrohodně při vší té výchově, jakože já to dělám či nedělám samozřejmě běžně! Na střední škole jsem třeba neměla vůbec sešit na některé předměty, které mě nebavily – přišlo mi to plýtvání lesy. Systém jsem si vytvořila až na vysoké škole, jestli vůbec. Funguju na deadliny – ty nejposlednější. A morální bezúhonnost by mohla být zpochybněna občasnou malou lží  - když třeba sama sobě tvrdím, že tvarohové dezerty jsou vlastně dietní. Haló efekt je nepěkná věc. Smrskne vám dojem z někoho nebo z něčeho na jeden jediný detail. To si třeba zapamatujete, že dotyčná měla moc hezké