Den pro mou lásku

Den pro mou lásku.

Kdybych byla labilnější povahy (ještě mnohem více než teď jsem), tak bych začátek dnešního dne odskákala asi s těžkou deprézí. Zataženo. Syrovo. A na dětském hřišti poletuje pouze padající listí a pár Rumburaků. Za zvuku ticha a krákání se v lehkém podzimním vánku samovolně houpají dvě opuštěné houpačky. Nikde ani noha, natož dětská. A do hlavy se vtírá Helenka Vondráčková – dvě malá křídla tu nejsou, byla tu málem a nejsou….hnízdo je prázdné, tichý klín! Anýz to naštěstí zaspal, jinak by tenhle výjev mohl navždycky poznamenat její dětskou dušičku.

A přesto to byl jeden ze dnů, kdy tušíte, že večer  usnete s úsměvem na rtech, jak spokojené štěndo. S dítětem formátu „Anýz“ těchto dnů, kdy se vše vydaří a vy si můžete promnout ručky jako řezník Krkovička, sedlák, kupec a řezník v jedné osobě, je trochu míň. Ne, že by zlobila. Ne, že by snad terorizovala. Brečela. Či nespala. Většinou si to pěkně rozloží a plnou nálož nechává jen na ty chmurné dny, kdy na konci neusínáte, ale zemdlíte s myšlenkou na tichý odchod z domova – váš nebo její.  

Člověk míní a děti mění.  Ráno si skotačíte za lehce depresivního počasí v listí, které podáváte dítěti, aby se taky trochu botanicky vzdělávalo, vzduch voní inverzí a vy máte pocit, že vás nemohlo potkat nic lepšího než to mrňavé stvoření, co právě žužlá stonek lístku, zřejmě několikrát počůraného od venčených psíků. Svět je báječný. Jste v něm vlastně jenom vy a vaše ratolest, kterou nade vše milujete a nemůžete pochopit, jak něco tak dokonalého mohlo vzejít z vás. Tenhle pocit nepopsatelné hrdosti matky roku opadne hned s prvním hysterickým záchvatem při večerním usínání, při dvacátémdruhém vstávání za jednu noc, při desáté pěsťovce mezi oči, když ji odevzdaně vezmete na zbývající 2hodinky snad klidnějšího spánku k sobě do postele.

Ale zřejmě někdo vymyslel a zařídil, aby děti (do určitého věku) byly neskutečně roztomilé a ponechává jim záměrně jen pár zoubků, které jsou při tom úsměvu tak neodolatelné, že se skoro stydíte za příliš ostrá slova (a oslovení), kterými jste je počastovali (buď nahlas, nebo aspoň v myšlenkách). Řeknete si, že se to vlastně dá vydržet, a že těch dnů, kdy Anýz bude halekat na (blbej, špinavej a počůranej) lísteček, už vlastně tolik nebude. A že je to vlastně škoda.