Dobré ráno, Vietname

Dobré ráno, Vietname.

Když jsme jako studenti dováděli na VŠ, naší největší zábavou bylo okolo 5.15 bafat na lidi, co jeli na kole do práce, zatímco my jsme vycházeli z některé z přilehlých knajp. Někteří ti chudáci se pousmáli, někteří halekali ještě daleko za námi nějaká sprostá slova a my s hlasitým zpěvem odcházeli do svých neútulných a malých bytů, sdílených s dalšími třemi až pěti lidmi, dospat noc. Když jsme byli v největší formě, tak jsme ráno - tzn. po 2 hodinách vstali na přednášku a dospali to odpoledne. Když jsme byli při penězích, tak jsme to taky dospali až doma o víkendu. Byla tam ta vidina, že to člověk někdy dožene. Ten spánek.

Když jsem začala učit. Tak jsem po večerech dělala přípravy, dopisovala diplomovou práci, shromažďovala materiály na státnice z dějepisu, vytvářela rekvizity pro divadlo v angličtině pro mrňata ze 3.A, trochu se hroutila a chodila spát nad ránem. Lehce společensky jsem žila. Spát jsem nepotřebovala. Byla jsem v takovém tempu, že jsem si ani nevšimla, že něco jako spánek existuje. Stačilo pět kafí denně, pár kilo čokolády a neúprosné deadliny.

V těhotenství mi buď zasloužilé matky, nebo dobré duše radily, ať se naspím do zásoby, že se mi to bude hodit. No jo, to bylo ale třídění mini outfitků a tvorba dekorací a hnízdění a rochnění se v koupeli před-mateřských hormonů. A pak už stejně nespíte vůbec, protože čekáte, jestli vám praskne voda a vy to rozeznáte od upuštění močového měchýře, který už vám stejně neudrží víc než 5 kapek.

První rok Anýzova života jsme přežili asi jen díky pudu sebezáchovy. Asi díky tomu, že se lidské tělo tak dobře přizpůsobuje. Že mateřský pud způsobí, že během prvního roku dítě nezabijete a druhý půl rok už si na sebe tak zvyknete, že jeho nepřítomnost by vám asi vadila. Nechápu, jak je možné, že člověk dokáže tak dlouho nespat. Chápu, že znemožnění spánku je jako jeden způsob mučení.

Před pár měsíci jsem objevila chalupářskou kroniku z dob, kdy mi bylo asi tak 10, a na každé druhé stránce si pochvaluju, jak jsem vstala až k obědu - který mi někdo uvařil. Takže předpokládám, že když vydržím se špejličkami v očích ještě 9let, dostaneme se s Anýzem třeba do stejného bodu. Zatím si vyfotím další východ slunce do sbírky...