Mlčení jehňátek

Mlčení jehňátek.

Ten pocit, kdy chcete říct nevrlé, umaštěné a značně samonasírací prodavačce "a slečno, kdy jste se naposled třeba usmála?". Když k vám postopadesáté přijde pouliční prodavač srdíček či magnetek či náramků či čehokoli, co strašně zlepší celosvětovou karmu a vaše padesátikoruna zřejmě zachrání několik lidských životů nejen v ČR ale možná i v Africe a jiných chudinkovských státech, a vy ho prostě chcete poslat do háje. Nebo když se vás někdo zeptá, těsně po tom, co jste se chtěli zavřít v komoře a tiše plakat až do skonání světa, jak se máte, a vy spolknete upřímnost a s lehkým náznakem úsměvu řeknete, že fajn.

Nevyřčená slova, co nikdy nespatří světlo světa, nikdy je nepošlete do éteru, nikdy se adresně nedotknou těch, komu patří. Nikdy neublíží, ani nepomůžou, ani neobohatí a hlavně nezůstanou zaseknuté v něčí mysli.

Asi si úplně nevybavuju moment, kdy jsem přestala upřímně říkat : mami, ten pán je ale hrozně ošklivej, a místo toho provedla imaginárně a tiše hodnocení na sociologicko-psychologicko-esteticko-módní bázi. Mlčeti zlato, ale čím hryzavější a neodbytnější myšlenky nevyslovíte, tím víc ve vás budou bobtnat, houstnout a pak nedejbože vyletí v ten nejvíc nejnesprávnější okamžik.

Někdy se přistihnu, že se zarazím, když svou skoro dvouletou dceru oslovím "ty moje boubelíno", jestli jí chudince ubohý nezadělávám na nějaký blok, trauma nebo poruchy příjmu potravy. Sebecenzura a pomyslné plácnutí přes ústa s věkem nějak sílí. O to víc, jsou - li adresáti bližší či nejbližší a je-li sdělení důležité až nejdůležitější.