Fat boy slim


Když jsem byla malá (no dobře, trochu eště v pubertě... dobřeee, velice zřídka i teď), představovala jsem si, jak si večer lehnu, ráno se vzbudím a budu krásná, štíhlá, obdivovaná, a všechny faldy a nerovnosti a ošklivosti prostě zmizí. Puf! Lepší a krásnější já, bez námahy, bez odříkání, zázraky na počkání, nemožné přes noc. Překvapivě se mi to teda nikdy nepovedlo...

Řekněme, že se u nás doma vždycky dobře jedlo. No řekněme, že se jedlo dost a zrovna vločkama a klíčkama jsme se neládovali. To si pak člověk vypěstuje k čemukoli dobrýmu, čti šíleně sladkýmu, tučnýmu a kaloricky mimo tabulky, ten úplně nejvíc nejkladnější vztah.

Víte, jak se říká, že v létě si tělo říká o lehčí stravu a má potřebu se víc pohybovat. Tak léto pro mě teda dost dlouho znamenalo předzrahrádky, vysedávání, latíčka, koktejly, zmrzliny všech chutí, tvarů a podob (s dětmi jsem si škrtla všechno uvedené, kromě zmrzliny…)

Víte, jak se říká, že ve stresu člověk hubne, protože ze všech těch starostí nemá na jídlo ani pomyšlení? Tak, loni na jaře, kdy jsem ustrašená vypouštěla svého muže do práce v roušce jako do války a měla jsem regulérní strach, že všichni umřeme (ne, nebude tu povzdech, že jsme za rok ještě ve větších...končinách..), jsem denně zadělávala kynutý těsto a najedlo by se u nás několik regimentů. Moje tělo ve stresový situaci asi dostane pocit, že se blíží konec a snaží se hledat jistotu v zásobování tukových polštářků.

A když je moje tělo zrovna šťastný, tak si to chce užít se vším všudy. Oslava života, noste na stůl, jupííí!

Jediná dvě období mého života, kdy jsem i přes zvýšenou konzumaci jídla hubla, byl Anýzův první rok a Elis prvních 10 měsíců, kdy jsem spala v průměru dvě hodiny za noc a kojila asi 20x za den. Ovšem jako dietku bych to výrazně nedoporučila ani své úhlavní nepřítelkyni.

Takže si pojďme říct, že ze své podstaty, se mi do omezování jídla úplně extrémně nechtělo. Ale to se takhle jednou ráno vzbudíte a zjistíte, že všechny strečový džíny do gumy vás tlačí a panáček Michelin by mohl být vaše identické dvojče. Taky zjistíte, že už vám ale vůbec nic nesluší, že vypadáte jako špatně vytesanej svatej, jak říkala babička. A protože jste impulzivní, tak si koupíte v děsně výhodný akci 30 denní hubnoucí výzvu, protože je přeci září, a začíná nová etapa, Anýzovi první rok ve škole a vám nový život s vaším lepším hubenějším já. Měsíc to vydržíte, když jste několik měsíců a let vydržela pořádně nespat, tak měsíc vydržíte nejíst. Pohoda.

30 denní výzva byla ale vlastně 60 denní, takže z jednoho měsíce byly rázem dva. Nejíst znamenalo, zabývat se výhradně a jenom jídlem, všechno pečlivě vážit, kombinovat, stahovat jídelníčky, hlídat si, jestli už jsem snědla všechny vejce a jestli si můžu dát ještě kolečko šunky nebo už radši ne. Načasování taky super – kolotoč kolem prvňáka, co po měsíci a půl docházky, kdy si konečně vytvoříte režim a systém, skončí na online výuce, se skvěle doplňoval s mými stavy ve dnech s extrémně nízkými sacharidy.

V prvních týdnech se mi zdály dost živý sny o šlehačkových dortech… pak už jsem polevila a s chutí bych si snědla aspoň jablko. Do tvarohu jsem si dávala skořici a dvě kapky čekankovýho sirupu, abych to mohla vydávat za dezert, a nemohla jsem se ho dočkat.

Pak tu taky bylo cvičení, který jsem si v euforii ze změny životního stylu naplánovala 5x týdně. Jaký vztah mám ke sportu jsme si řekli už několikrát … nicméně jsem si poctivě natáhla sportovní obleček a ve stejný čas si pustila video s vysvalovanou hopsalkou a 30 minut se svíjela ve vražedným tempu tabaty, poskakování, planků a jiných mučících metod.

Jak má člověk o sobě nevalný mínění a zažitý stereotypy. Člověk, kterej nepřeskočil kozu ani s můstkem a při běhu na 1500 m na něj čekali eště 20 minut po vyučování než doběhl. Tak tohle sportovní střevo to, světe div se, všechno poctivě oddřelo. Člověk, kterej svoji vůli považoval za tenkou jako vlas, ani neolíznul lžičku po nutelle, kterou těm svým breberkám mazal banánový lívance a strojil hostiny, aby si pak šel ke svý misce se zeleninkou.

No, byl to jeden velký výlet za sebepoznáním, na kterým jsem cestou ztratila 12 kilo, několik předsudků a za odměnu získala trochu respektu ke svýmu tělu, který asi opravdu vydrží naprosto všechno. Jooo, a taky mě za odměnu netlačí džíny a jsou mi volný tepláky (páč teď nic jinýho nenosím – to se ale zase vracíme k tomu perfektnímu načasování...pracujte na postavě snů, když ji nemáte kde a v čem ukazovat..)

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Teorie všeho

Bobule