Chyť mě, když to dokážeš

Chyť mě, když to dokážeš.

Mám kolo.

Ne.

MÁM KOLO!!! Možná je počet vykřičníků nedostačující pro tak naprosto zásadní sdělení. Chápu, že pro asi tak 90% populace (možná i celosvětové) je to tak miniaturní novinka, že to nestojí ani za čtení. Když si vzpomenu na studentská léta v Hradci, kde na kole jezdili i 80letí staříčci, kteří měli za zády přišněrovanou hůl, tak by je asi můj výkřik taky nepoložil.

Naposledy jsem měla kolo, které snad ani nemělo značku, rozhodně nemělo přehazovačku - nebo, jak se to odborně jmenuje - mělo tak tenké gumy, že by se na většině dnešních komunikací zlomilo vejpůl. Myslím, že nejdál jsem s ním byla v Hřebči u rybníku, a po pádu na panelové cestě, kdy do mě vrazil nějaký biker drsoň, a já měla chudinka ubohá odřený kolínko, jsem tak nějak kolu už neholdovala.

Když se řekne kolo, vyvstanou mi dva obrazy - šílenci z Tour, co doslova leží na řídítkách, plivou do stran, odhazují lahve a prodírají se vřavou fanoušků a pak (úplně nepochopitelně) sundají obě ruce z řídítek (to jako jde?) a šmrdlají nožičkama a zdraví a juchají s davem. A pak se mi vybaví roztomilé děvčátko, či francouzská slečna, co má kolo nejlépe v růžové barvě, neleží, ale pěkně vzpřímeně sedí (samozřejmě v pěkných puntíčkatých šatech a balerínkách), a pokud nemá na řídítkách třásně, tak má aspoň košík, ze kterého jí kouká bagetka nebo lehký nákup.

No. Košík mi nedovolili. Třásničky bych si tam asi mohla přidělat, ale nějak to není ono. Stojan na lahve tam sice mám, ale když mě pán od kol viděl, tak mi doporučil, abych nejdřív zastavila a pak se napila. Taky jsme si s pánem řekli, že rozjezdy mi nejdou. Byl takovej upřímnej, sporťák tělem i duší, kterej v dresu možná i spí a kolo má na lanech upevněno u stropu. Řekl, že to půjde a že se na jaře uvidíme při nějaké kontrole za najetých 300km. Tak jsme se zasmáli (smála jsem se nějak hlasitěji) a já si odvedla kolo domů. Máme ho taky v ložnici, prý abych si na něj zvykla.

Mám plán. Až si koupím elasťáky s plenkou, děsně vystajlovanej dres a nebudu si muset naštelovat šlapku, abych mohla vyrazit, až budu umět zahnout a nebudou se mi kvedlat ruce a nebudu muset být na samotě, abych náhodou někoho nesrazila. Prostě, až ze mě bude bikerka tělem i duší, tak si vypěstuju sportovní sebevědomí, budu děsně aktivní a štíhlá a krásná a náležitě pyšná, že jsem se jednoho dne zvedla z gauče a prostě do toho šlápla!