Rychlejší než smrt

Jsou podniky a místa, kterým se radši vyhnete. Třeba hřbitov o půlnoci, nonstopáč nad ránem, dámské toalety o maturitním plese, nebo třeba sportovní obchody, když zrovna nemáte velikost XS. Jelikož procházím velkou proměnou a stává se ze mě sportovkyně - no, ještě stále to v mém případě zní jako posměšná nadávka - a jelikož jsem již nechtěla mít kolo v ložnici, protože jsem při každodenním výběru oblečení musela jednou rukou držet řídítka, tak jsem sebrala veškerou odvahu a vkročila na zakázanou půdu.

Takový obchod je přehlídkou zářivých a popsaných a označkovaných věcí, které jsou jistě funkční, ale sluší především vysvalovaným jedincům, protože obepnou přesně ty partie, kde dobře poslouží třeba kolová sukně nebo ležérní volný svetřík. Osmělila jsem se a zeptala se na dresy na kolo. A cítila jsem se stejně jako kdysi, když jsme s mojí drahou přítelkyní zabloudily v teplákách na nedělní mši do kostela. Nepatřičně.

Po deseti minutách jsem z poměrně velké nabídky horko těžko vydolovala jediné dva modely mojí (nadměrné) velikosti a jala se zkoušet do kabinky. Došla jsem k závěru, že bikerky nemají prsa. Z vybraných elasťáků s plenkou mi byly jedny, které mi nikde nevytvořily buřtíčky a jen silikonově objaly moje nevypracovaná lýtka. Byla jsem asi hodně v ráži, protože jsem se vydala hledat i sportovní podprsenku! Kostnatá sportovní prodavačka s chlapeckou hrudí se na mě soucitně podívala a řekla, že v "elku" tam snad ještě něco je.

Nevím, kdo vymýšlel sportovní podprsenku. Mám podezření, že muž! To, co se dělo ve zkušební kabince, bylo něco mezi představením hadí ženy a zoufalým bojem o přežití. Zpocená až na palci u nohy, jsem tu věc ze sebe stáhla, ztratila při tom jednu náušnici a veškerou sebeúctu.

Nějak se stalo, že určité vybavení jsem donesla domů a po pečlivé zkoušce celého outfitu usoudila, že je to stejně jedno, protože jakmile si nasadím blembák na hlavu, tak mě stejně nikdo nepozná.

Vyrazili jsme v neděli odpoledne. Anýz byl nadšen, že jsme se všichni vysportili, vzali si svorně blembáky a usedli na kolo-kolo-mlýnskýýý za čtyři rýnskýýý. Modlila jsem se, ať nepotkáme nikoho známého, vlastně jsem se modlila, ať nepotkáme vůbec nikoho. Abych ho nemohla zranit, nebo srazit, nebo obojí.  Před přejezdem jsem seskočila, no...před přejezdem asi 10metrů...no seskočila, slezla. V rámci bezpečnosti jsem si občas vyzkoušela obě brzdy, takže by mi v rychlosti stačil i jdoucí Anýz. První chodci v lese mě mírně vynervovali, ale od čeho mám muže?! Aby zvonil! Byli naštěstí ukáznění a uskočili sami. Už po pár minutách jízdy jsem cítila, jak hubnu, jak spaluju a jak se mi vzadu na lýtku rýsujou ty oblé trojúhelníčky, co mají ti šlachovití muži bez gramu tuku na těle. Větřík mi šlehal do očí, kdybych neměla blembák, tak by mi jistě romanticky vlály vlasy, a prostě to bylo takové celé sportovně krásné!

Ujela jsem 14km. Můj výkon byl zanesen do tabulky a jednou to bude jistě historický pramen nejvyšší důležitosti. Nikoho jsem nezranila, nespadla do příkopu, neskopla tu babičku o berlích, co fakt nemohla uskočit a občas jsem byla i tak hustá, že jsem se za jízdy podrbala na čele!