Francouzský polibek

 

Francouzský polibek.

Věřím na ledacos. Na osudová setkání, na anděly, na intuici, na něco mezi nebem a zemí. A na to, že už jsme tu někdy byli. Jestli jsem tu někdy už byla, tak to rozhodně bylo v Provence.

Francouzsky neumím ani slovo, ale jsem bytostně přesvědčená, že by mi to hodně šlo. Sice jsem při svých samoučných pokusech nedostala dál než „jak se dostanu do Louvru“ a „dala bych si šálek heřmánkového čaje“, ale i tak jsem jistě velmi frankofonně nadaná.

Francie je mi blízká, nejen proto, že tam mám dvě spřízněné duše, které se mnou prožily nejkrásnější placené prázdniny v životě. Nejen proto, že je to odnepaměti kulturní pupek světa. Nejen proto, že ze všech uměleckých období jsou mi nejbližší impresionisté a Van Gogh.

Když mi někdo řekne, abych zavřela oči, představila si příjemné místo a relaxovala, tak se buď houpu na chalupě v křesle a poslouchám šumění stromů, nebo se procházím levandulovým polem a dýchám tu opojnou vůni.

Vzala jsem si do hlavy, že se do Provence vrátím. Poprvé. A rázem mám projekt. Když má Alma projekt, znamená to, že nedokáže myslet na nic jiného. Že všechen svůj čas (který nemá) věnuje sbírání informací, obrázků, střípečků. Většinou si založí blok (nejkrásnější z papírenského zboží), pořídí si sadu fixíčků, zvýrazňovačů a jiných serepetiček. A postaru, nemoderně, začne nalepovat a vybarvovat a organizovat. Rázem je svět tak nějak uspořádanější a lepší.