Lepší už to nebude

Lepší už to nebude.

Pochutnávám si na melounu. Ale už to není ono, protože si musím sama vyndat pecičky a když se nechci totálně zaprasit, musím si ho i nakrájet na úhledné kostičky a nejlépe vidličkou sníst. Pecičky mi vybírala babička, anebo jsme je totálně zaprasení plivali do louky a předháněli se v tom, kdo je plivne dál. Plivat z balkónu paneláku nějak není ono (i když do některých sousedů bych se strefovala s chutí) – jednak proto, že už mi není šest, a jednak proto, že meloun stejně jako asi milion dalších voňavých a chutných vzpomínek neodmyslitelně patřil k létu a hlavně k chalupě.

Prodáváme chalupu v Jizerských horách, zn. chcete někdo koupit moje dětství? I když jsem se vždycky považovala za idealistu a ne materialistu, musím si přiznat, že lpím na některých věcech, případně místech. A lpím na nich tak, že dokážu propuknout v neutišitelný pláč, pokud tu věc ztratím, případně místo opustím. Navždy. A přitom, když se hluboce zamyslím (poslední dobou mi to moc nejde), tak vlastně o to místo vůbec nejde. Jde o jeho roli v mých vzpomínkách, které se tam tak nějak zhmotňují.

Za těch x desítek let jsme tam navozili několik tun nepotřebných věcí. Ty tuny jsme teď byli nuceni likvidovat. Najednou člověk sedí nad krabicí a na miskách svých emocionálních vah převažuje nutnost mít schované dopisy kamarádkám, když mu bylo 15. Mít ručně (jak jinak) voskovkami malované přání pro babičku k Vánocům, když mu bylo 5. Mít deník nešťastné puberťačky, když mu bylo 12 (někdy i s „hodnotnými“ ilustracemi). Mít svoje šaty z maturitního plesu, které mu na jeho nedokonalou postavu na míru ušila babička (a nadávala při tom, že má velkou hlavu, velký prsa a krátký trup).

Dětství se dá smrsknout do jedné přepravky. Která se uloží do sklepa. A při nejbližším stěhování, nebo reorganizaci dosavadního života pravděpodobně vyhodí, protože kapacity místních sklepů jsou omezené.