Velké naděje

Velké naděje.

Nedávno jsem byla na masáži.  Měla jsem v plánu si zarelaxovat, vypnout a v nějaké mezichvilce dostat rozhřešení  svých problémů, možná i problémů celé planety (možná i ve vyšším levelu, problémů celého vesmíru). Zatím jsem ale poslouchala o problémech zcela neznámých klientů, které mě zcela nezajímaly a relaxační hudbu jsem tudíž skoro vůbec neslyšela. Mám svoji masérku ráda.  Mám ji dokonce ráda natolik, že jsem ji pasovala na svou psychoterapeutku,  fyzioterapeutku, vědmu, laktační poradkyni či dulu. Chudák. Ani o tom neví.

Strávila jsem svoje dětství o prázdninách tím, že jsem zírala na cestu mezi smrky a čekala, že někdo nebo něco přijde. Nevěděla jsem přesně co, ani co to pro mě přinese, ale věděla jsem, že by to určitě bylo naprosto báječné. Tak jsem se natěšila na to imaginární překvapení, že jsem dokázala být velmi zklamaná, když po hodinách čekání sem tam přeběhla veverka, či zaskotačil kos lesní.

V šestinedělí, po bezesných nocích, bolavých ňadrech a obecném nesouladu, všichni tvrdili, že se to po těch 6 týdnech všechno spraví. Ta hranice se pro mě stala magickou, dokonce jsem si ji označila ve svém mamadiáři červeně a čekala jsem na to datum jako na spasení. Že třeba přijde blahopřání z Magistrátu, nebo mi někdo podstrčí poukaz na lázeňský pobyt, nebo že večer ulehnu a vzbudím se až tak v 9, kdy Anýz promne očička a počastuje mě úsměvem.  Na konci 7. týdne jsem čekání vzdala.

Čím to je, že se z věcí, které se nikdy nestaly a velmi pravděpodobně ani nestanou, které se pouze pestrobarevně zhmotnily akorát v naší bujné fantazii, dokáže člověk hroutit? Těšení se na něco, co nikdy nebylo, se přetaví ve zklamání.

Asi přisuzuju lidem a věcem vlastnosti, které nemají a mít nebudou. Asi to dělám moc často.

Svět je jaký je. Může být lepší. Ale nemusí. Lidé se chovají tak, jak jim to velí jejich povaha, vychování nebo k čemu je nutí okolí. Můžou být lepší. Ale nemusí. Změna je příjemné překvapení.

Ne, nenatrháš z nebe hvězd.

A přece věř, že natrháš.

V boj marný když se nevrháš,

tu za dnů vázneš v jílu cest

a večer, tiskna bradu v pěst,

svůj oheň čadit zříš a civíš v noc,

hluchého srdce němá stráž.

Ať cesty nikam nevedou,

tys po nich šel a šel jsi rád,

těch cest se nesmíš, nesmíš ptát,

snad není cest, jen lidé jdou

a jedna z hvězd je vždycky tvou

a z té ti zazní odpověď,

až přestaneš se ptát...

(Fráňa Šrámek, Uprostřed cesty)