Zatímco jsi spal(a)

 

Zatímco jsi spal(a).

Když jsem byla ještě pracující nematka, tak jsem trochu hůře snášela nepracující

matky, které zanášely můj život fotodokumentací psychomotorického vývoje svých ratolestí. Přišlo mi to infantilní, trochu omezené a hlavně ne tak podstatné. Přiznávám se k tomu bez mučení, a možná se i teď trochu stydím. Můj život mi tehdy připadal (oproti tomu jejich) samozřejmě velmi pestrý, bujarý a hlavně svobodný. Nechápala jsem, že středobodem světa a největší událostí dne se může stát něčí bobek!? Jsem poměrně liberální tvor, takže jsem jim jejich nadšení nechávala a považovala to jako informace z jiného světa.

V těhotenství jsem razila názor, že JÁ takovou matkou rozhodně nebudu! JÁ budu tou hyp-mum, co drandí s kočárem v podpatcích, stíhá přebalovat, kojit, studovat cizí jazyky, rozjíždět svoji firmu a po večerech si odskočí na kávu s přítelkyněmi. Protože přeci všechno jde, když se chce. Mantinely si každý nastavuje sám a mýty o „omezených“ matkách, co mají místo mozku dudlík, se dají úspěšně bořit. A JÁ budu tou bořitelkou!

V šestinedělí jsem trochu tápala. Vystudovaná pedagožka, co měla denně na starosti několik desítek pubescentů najednou nevěděla, co s čtyřkilovým uzlíčkem. Nespala jsem. Přebalovala jsem. Furt. Kojila jsem. Furt. Poprvé otevřela publikaci Velká kniha o matce a dítěti, kterou jsem s despektem uložila hluboko pod výsostně filosofické a jinak intelektuální spisy. Výlet do Tesca za týdenním nákupem se pro mě stal událostí.

Ve třech měsících se můj svět zhroutil, protože moje dítě nechtělo pít! Moje ňadra – moje úžasná, obrovská a vždy opěvovaná ňadra – byla totálně k ničemu. Nemluvila jsem o ničem jiném. V google historii byly hledané pouze výrazy související s bojkotem kojení. Měla jsem krizi. Existenční. Kvůli ňadrům.

Anýzovi je teď 9 měsíců. Jsem nepracující matkou víc než rok. Mnohým svým přítelkyním, které tento status měly hluboko přede mnou, se v duchu několikrát za den omlouvám. Ne proto, že bych si začala myslet, že bobek je středobodem světa a největší událostí dne. Ne proto, že bych už nechtěla být hyp-mum. Ale proto, že by člověk asi neměl posuzovat něco, co neprožil. Protože prostě neví, o čem je řeč.

Po tom, co spamuju fejsbukovou zeď fotodokumentací Anýzova psychomotorického vývoje, jsem se rozhodla, že budu spamovat svůj vlastní blog. A nejen Anýzem, ale vším, co mě baví a zajímá. I když se můj mozek za ten rok asi trochu smrsknul, tak nechci zakrnět a nechci si připustit, že jsem „jednou z nich“.

Protože pokaždé, když to moje usměvavý štěstí usne, přichází moje chvíle. MOJE. Chci citovat jednu svou velmi milovanou přítelkyni: Matkou jsem jenom do osmi.