Jíst - meditovat - milovat

Jíst – meditovat  - milovat.

Marně se snažím vzpomenout, kdy jsem si naposledy jen tak sedla na lavičku, nebo na trávu, koukala se před sebe nebo do stromů, nebo jen tak „doblba“. Kdy jsem chvíli nebyla matka, žena, dcera, kuchařka, uklízečka, ale prostě jsem jen neBYLA. Když jsem byla malá, tak jsem vydržela hodiny a hodiny koukat na oblohu, na mraky a představovala jsem si úplné celovečerní filmy.

Třeba mi úplně utekly přechody ročních období. Moment, kdy vyjdete před dům, nadechnete se a cítíte blížící se podzim, nebo naopak vonící vzduch po čerstvě rozkvetlém jasmínu. Neumím se nadechnout, tak hluboce a čistě. Něco mě zastaví, píchne mě v krajině srdeční a nejde to dál.

Chtěla jsem se naučit meditovat. Představovala jsem si, že začnu ovládat techniky šaolinských mnichů, že kromě hlubokého soustředění mě čeká i levitace, případně zmizení po fouknutí do zlatavého prášku. Byla jsem velmi překvapena, že by stačilo, kdybych se zase naučila koukat do mraků a chvíli nebýt.

Zkusila jsem to. Při hypnotizování malého zeleného stromku se mi po pár minutách zatočila hlava.

A tak se musím vrátit k tomu dítěti, co nekouká na radar, jestli se náhodou neblíží přeháňka, co by zhatila sobotní výlet. Ale co kouká na slony, králíky, fousaté dědečky, kachničky a jiné vatově bílé postavičky, které se na obloze někdy vyskytují i všechny najednou.

Nevím, jestli to dokážu. Ale, když se Anýzovi kouknu do očí při začínajícím Rákosníčkovi, tak se mi dýchá o trochu líp.