Podzim v New Yorku?

Podzim v New Yorku?

Depréze na mě padá už někdy v polovině léta, kdy super hyper markety a další shopy s oblečením zaplaví slevy a to už je varovný signál, že se na ramínka a figuríny brzy začne věšet podzimní kolekce. Přichází to nenápadně, nejdřív „škola volá“ a pak už čepice, šály, rukavice.

Děda vždycky tvrdil, když mi odstřihával metr do konce prázdnin, že přijedeme domů z chalupy a budeme péct cukroví. Tehdy jsem si říkala, že to bere dost hopem, protože mi čas utíkal o poznání pomaleji než teď. Asi to bylo tím, že jsem neměla diář. Nebo se prostě něco stalo – jako fyzikálně-astronomicko-jaderně-vědeckého, že čas teď letí jako splašený koník. Stejně jako jsem se netěšila na ten konec prázdnin, tak jsem se netěšila ani na podzim – na to cukroví trochu jo.

Mám pocit, že s podzimem vždycky něco tak trochu umře. Nejsem z těch, kteří by se tetelili při pohledu na padající listí, které si radostně házejí na sebe a pochvalují si, jak jim to hezky šustí pod nohama. Přiznávám, že barevně a jinak vizuálně je to zajímavé období, ale jinak. Pro člověka fungujícího na solární energii je to konec!

Dny se zkracují, barvy ztrácejí, všude jenom šeď a mlha. Poetiku v tom může vidět snad jenom dekadentní básník se sebevražednými sklony.

Od minulého roku ale podzim má jednu pozitivní stránku. Anýzovi bude rok! ROK! Už je to tady zas – splašený koník. Protože je to společenský tvor, tak to určitě bude mejdan ROKU.  A tak se překonám a začnu mít možná podzim trochu ráda – už kvůli tomu bujarému veselí.