Svatba mého nejlepšího přítele

Svatba mého nejlepšího přítele.

V životě matky na MD se vyskytne jen pár událostí, které roztříští lehký stereotyp života s batoletem. Když nepočítám úterní cachtání v bazénku s dalšími batolaty, je svatba událostí dostatečně velikou na to, aby matka na MD strávila nejednu volnou chvilku myšlenkami, jak zamaskuje svá kojící ňadra do nějakého lichotivého outfitku.

Vdávala jsem se v červenci, což je co do počasí poměrně slibný měsíc, nicméně i tak jsem strávila 14dní před neurotickým sledováním radaru a předpovědí domácích i zahraničních. Vdávat se v září, tak se svatby asi nedočkám, protože bych pod sedativy skončila v nějakém polstrovaném pokoji bez kliky. Zářijová nevěsta musí být tudíž odvážná, otužilá, nebo přinejmenším flegmatická. Ta moje minimálně dvě podmínky splňuje beze zbytku.

Již nějakou dobu si pohrávám s myšlenkou, že bych se živila – nebo alespoň přiživovala – jako svatební koordinátorka, poradkyně, guru. Pokud se objeví nějaká svatba v dosahu, ihned nabízím svoje služby, které nejsou podloženy ničím jiným, než touhou opět si zopakovat organizaci své vlastní svatby. Nebohým nevěstám, případně celým rodinám, vnucuju své vize, návrhy, dekorace, oznámení apod. Většina z nich ze slušnosti a z přátelství přijímá, i když ve finále stejně moje verze jejich svatby je spíš jejich svatba s lehkým Alminým dotekem.

Mohla to být Anýzova první velká společenská událost. I tak jsem se rozhodla, že její debut trochu posunu, a že jí v péči babababa a dědě bude přeci jen lépe. Asi měla jiný názor, a potrestala nás návalem rýmičky těsně před. Můj plán vypadat maximálně vzal trochu za své. Dvojité nánosy korektoru, silně krycí make-up a několik vrstev tvářenky v jásající barvě, po noci strávené ve společnosti vysavače, odsávačky a dusícího se dítěte, byly jediné možnosti, jak z pomačkané matky udělat z dálky dobře vypadající svatebčanku. Ano, před svou svatbou jsem taky nespala, ale spíše proto, že jsem vymýšlela, kde narychlo seženeme plastový stan.

Moje milá nevěsta nezklamala. V župánku, s bezchybným make-upem a s posledním svobodným cigárem ji z rovnováhy vyváděla akorát skutečnost, že si nestihne dopít kávu a že jí bude vedro. Ano, na slunci bylo asi 40°, ve stínu možná 35. Obřadní síň na Konopišti je velká asi jako náš obývák, s jedním otevřeným oknem, asi stovkou hostů, byly ty kapky potu téměř slyšitelné. Bylo mi jí líto, ale zvládla to s grácií sobě vlastní. I všechny nástrahy a úkoly, všechny zámky, co musela odemknout a rybičky pochytat a polena nařezat. A někdo tam nahoře se asi báječně bavil, protože čekal na poslední zastávku a pak teprve zmáčknul tlačítko „smršť“. A já u vesnického kostela, s mobilem bez signálu, s jednou velkou šmouhou místo make-upu a s vlajícím účesem, jsem se marně snažila zjistit, jak moje nebohé unudlané dítě snáší nemoc , a jestlipak nevyvolává mamamama a netrpí separační úzkostí.

Separační úzkostí jsem trpěla pouze já. Anýz by si možná ani nevzpomněl, že se před spaním kojí a že existují lidé, co ho stvořili.