Initmní detaily

Intimní detaily.

Říká se tomu haló efekt. Když jsem ještě bývala pedagožka, tak jsem „své“ děti učila, že při posuzování jiných lidí by se neměli dopouštět chyb, odsuzovat a nesprávně hodnotit podle prvního dojmu. Taky jsem je učila, že by měli být systematičtí, psát si poznámky, dodržovat termíny a již od útlého věku být morálně bezúhonní. Jako správná dramatická umělkyně, jsem dokázala vypadat věrohodně při vší té výchově, jakože já to dělám či nedělám samozřejmě běžně!

Na střední škole jsem třeba neměla vůbec sešit na některé předměty, které mě nebavily – přišlo mi to plýtvání lesy. Systém jsem si vytvořila až na vysoké škole, jestli vůbec. Funguju na deadliny – ty nejposlednější. A morální bezúhonnost by mohla být zpochybněna občasnou malou lží  - když třeba sama sobě tvrdím, že tvarohové dezerty jsou vlastně dietní.

Haló efekt je nepěkná věc. Smrskne vám dojem z někoho nebo z něčeho na jeden jediný detail. To si třeba zapamatujete, že dotyčná měla moc hezké šperky a unikne vám, že je to bojovnice za práva žen. Nebo si všimnete, že dotyčný měl špinavé nehty a už netušíte, že vám vyprávěl nejzábavnější vtip na světě. Taky si pamatujete filmy podle detailů a třeba máte trochu mlžno v celkovém obsahu.

Miluju Vévodkyni kvůli začátku, kdy Georgiana v dlouhé bílošedé sukni jde po jasně zeleném trávníku za zvuků krásného piana. Jenom ta vlečka, její záda, zátylek a tráva a piano.. Miluju Madisonské mosty kvůli scéně v dešti, kdy plačící a zhroucená Francesca sedí vedle svého muže a její láska Robert v autě před nimi sundá z krku její řetízek s křížkem a pověsí ho na zrcátko. Jenom déšť, Francesca a její ruka svírající kliku dveří a pohled plný touhy a smutku za láskou, kterou nikdy nebude mít… Miluju Město andělů kvůli scéně, kdy Maggie jede na kole v lesích kolem jezera, roztáhne ruce a zavře oči a Seth udělá ve sprše v domě u jezera v tu chvíli to samé. Jen ta hudba, ten pocit… A miluju Lolitu kvůli třem scénám – když Humbert poprvé uvidí Lolitu ležet na trávníku ve spršce zavlažovače, jak otáčí mokrými stránkami časopisu. Když Lolita odjíždí na tábor a v poslední chvíli vyběhne schody a skočí Humbertovi do náruče a políbí ho. Když Humbert po letech konečně najde těhotnou Lolitu a oddaně na ni kouká, jak utírá stůl a její noha něžně vklouzne do papuče.  Mohla bych pokračovat v nekonečném výčtu filmů a jejich vystřižených scén.

Stejně jako vám utkví v hlavě detail člověka, nebo scéna filmu, tak vám utkví vůně. Když tak přemýšlím, někdy to vlastně není chyba a není to tak úplně k zahození. Protože už nadosmrti budete cítit, jak voněla babiččina skříňka na čaje a koření, nebo jak vonělo vaše dítě, když jste ho poprvé drželi v náručí.