Nesnesitelná lehkost bytí

Nesnesitelná lehkost bytí.

Tři města. Stovky míst. Tisíce vzpomínek. Jeden pocit. Svoboda. Svoboda bez ohledu na vnější nebo vnitřní okolnosti. Mohla bych tam jezdit jako do lázní. Jen se tak procházet po „kolonádách“ lehkou nohou, co nikam nespěchá, popíjet kávu na některé z venkovních zahrádek, kochat se čilým ruchem či líným nedělním odpolednem, kdy se tetelí jen vzduch teplem a bzučí včelky někde v dálce.

Praha. Matička stověžatá. Chaos. Turistická destinace. Vzpomínky na bezstarostné mládí, kdy jsem si užívala luxusu neomezeného volného času k poflakování jen tak. Posedávání s přáteli jen tak. A prozkoumávání historických míst. Jen tak. Ten pocit, kdy vstoupíte téměř neviditelnými vraty do Vojanových sadů a rázem se z jedné pražské uličky dostanete do ráje,kde na jaře všechno voní, kvete, bzučí a vy si sednete na jednu z bílých laviček, koukáte na paví nádheru nebo koukáte do minijezírka na červené kapříky. Moment, kdy se opřete na zídce v parku na Kampě a koukáte na Karlův most a na Vltavu, a cítíte, že jste strašně hrdí Češi. Když se vám bezděčně do očí vhrnou slzy před chrámem Sv. Víta, a vy v tom majestátném interiéru, přesně uprostřed, intuitivně roztáhnete ruce, vzhlédnete k nebi a proudí do vás energie sedmi staletí.

Hradec. Moje alma mater. Nádhera. Dvě řeky. Spousta parků. Milion míst, co už nejsou a byly jen za mých studentských let. Někdy, těsně než usnu, kdy už moje duše odlítá do bezvědomého světa, se procházím po trasách, kterými jsem denně chodila a snažím se ujistit, že bych ještě všude trefila. Dát si ve 4 ráno hamburger, který nešel držet, natož kousat, u Černocha a házet zbytky labutím do řeky. Vysedávat na zahrádce u Knihomola a popíjet kávičku s některou z mých oblíbených přítelkyň. Courat se v jednom ze sadů, sednout si na soutok a jen tak si dřímnout. Obrazit všechny možné podniky a nad ránem se vracet domů za zpěvu populárních písní.

Maribor. Slovinská perla. Město na pomezí. Trochu Balkán a hodně Západ. Nejlepší placené prázdniny mého života. Nejlepší narozeniny mého dospělého života. Nepopsatelný pocit svobody a volnosti. Jít na Otok na koupaliště a cítit se jako na Ibize. Cestou podél Drávy vidět rybáře a potápěče, co ji pravidelně čistí. Kostel nakřivo. Desítky malých kaváren a skvělých restaurací. Nejúchvatnější zmrzlina na světě. Vyjet si jen tak na kopec na Sv. Urbana a pozorovat západ slunce. Vzduch tam tak nějak zvláštně voní.

Čím dál tím víc si uvědomuju, že je skvělý, někam utéct. A jak jsem už asi stará nebo co, pak se strašně ráda vracím. Domů.