Vlak dětství a naděje

Vlak dětství a naděje.

Nepřestává mě bavit, dívat se na Anýze, když něco objevuje. Celá se rozkýve, rozhýká a vůbec celou svou mrňavou bytostí dává najevo, že našla něco naprosto výjimečného, až převratného. Jako třeba kolíček na prádlo, časopis z H&M, Chumlí granuli nebo ovladač na TV. Danou věc důkladně prozkoumá, ze všech stran ohledá, případně rozepne, rozmontuje, roztrhá, rozdrtí. A strčí do pusy. Většinou pak slastně zvolá hamhammmm, jakože je to úplně ta nejvíc nejchutnější věc na světě.  A její nadšení nezkazí ani můj hbitý chvat, kdy ji povalím na zem, vylovím z tlamičky zbytky čehosi a pokárám ji, že tohle teda nenene. Zavrtí hlavou a jde zkoumat dál.

Taky se vůbec nebojí. Klidně si vleze až na kraj postele a máchla by rukou do prázdna a nevadí ji, že by žuchla přímo na čumák. Začne „oslovovat“ úplně cizí lidi v Albertu, culí se na ně, mává a je šťastná, že na ni reagují. Vlastně vůbec nikdo se na ni nemračí. Protože, když nakrčí nos, tak je to nejroztomilejší stvoření na světě – ostatní matky prominou.

Statečně se postaví, i když to před 3 týdny ještě vůbec neuměla. A bude se stavět dál a dál, až přijde na to, jak udělat krok a pak ještě jeden a bude prostě chodit.

Začaly jsme se zpěvem v útlém věku, takže je dost muzikální. Sice lehce mimo rytmus, ale to jí nebrání v tom, aby při každém náznaku melodie/znělky/písničky roztáhla ruce, jako když se chystá točit volantem autobusu a dělala tanyny tanyny. Vlastně tančí skoro pořád, protože má skoro pořád radost. Že je na světě.

Pokud vidí svoje milované, tak vždycky ale úplně vždycky začne halekat a mávat. Je to vyloženě vítací dítě. Skoro by se to dalo připodobnit vítání navracejících se vojáků z několikaleté služby v Iráku. Je jí jedno, že je viděla včera nebo před 20 minutami. Vidí je ráda a chce, aby to věděli.

Strašně bych jí přála, aby jí to vydrželo. Všechno!