Čas probuzení

Čas probuzení.

Letos jsem ani nijak nerozebírala otázku, zda kouzlo Vánoc tvoří Ježíšek, kterého nikdo nikdy neviděl, nebo Santa, který jezdí v kamionech s coca-colou. Ani jsem filosoficky nepřemítala nad tím, jak moc se moderní konzumní pojetí, které romantiku hledá v obchoďáku,  liší od toho křesťanského originálu. Letos jsem Vánoce neřešila. Letos jsem je žila!

Zaplavila jsem naši domácnost hand made dekoracemi všeho druhu, vyrobenými podle návodu na youtube. Aneb využití kreativního papíru stokrát jinak. S Anýzem jsme si pouštěly vánoční songy, abychom navodily tu správnou atmošku – dokonce jsem udělala hitparádu/soutěž, na kterou z nich se Anýz nejvíc roztančí…nakonec ovšem stejně vyhráli včelí medvídci, kteří se soutěže neúčastnili.

Nakonec jsem vytvořila velký nápis Vánoce, aby to pochopili i ti pomalejší.

Myslím, že v pálení svíček limitované vánoční edice s vůní skořice a perníčků jsem letos trhla rekord.

Dokonce jsem i pekla. Imperialistické cukroví od Amíků, abych byla světová a netradiční. Takže jsem do všeho narvala tuny cukru a vanilkového aroma. Voní to hezky, ale jíst se to moc nedá. Nakonec nás stejně zachránila klasika od babiček a dědečků.

Anýz pak vyšel na procházku, aby Ježíšek mohl přinést stromek – v ideálním případě již nazdobený a bez jehličnatého odpadu. Ježíšek ví, že v domácnosti s ročním batoletem a kočkou se zdobí zásadně papírovými ozdobami a elektrosvětýlky, takže se nebylo čeho obávat.

A konečně to mohlo vypuknout! Anýz byl v takovém šoku, že ani moc nemluvila. Nesápala se na stromek, ale na dědu, což je jistota. Myslím, že z kouzla Vánoc si vzala pouze to, že máme v rohu obýváku další světýlka, která má ráda, a že se jednou večer sešla celá rodina (to bylo dost zvláštní!), aby nesmyslně juchala, že roztrhala už asi padesátou zabalenou krabici a že jí to pěkně jde. Tenhle zvláštní čas má na kontě taky nové chutě, jako vánočku, linecké a oloupaný řízek, všechno snědené většinou ilegálně.

Vlastně. Celý den. Štědrý den. V červených pruhovaných punčocháčích a tričku s kočičkou stála opřená o balkonové dveře a něco vyhlížela. V pravidelných intervalech si k nim přilezla, aby si znovu stoupla, zaplácala na sklo a dlouze se dívala ven.