(ne)Musíme si pomáhat?

-
(ne)Musíme si pomáhat?
Budou to tři roky, kdy za mnou přišla kolegyně (dnes už kamarádka),že chce se mnou strašně dělat jeden projekt. Nechtělo se mi dělat projekt. Nechtělo se mi ho dělat s ní. Ano, pravda vystupuje na povrch po tolika letech. Nechtělo se mi věřit, že pubertální elita našeho ústavu radostně poskočí, až se dozví, že může dělat něco navíc, ve svém volném čase, aniž by je na konci čekala výhra zájezdu do USA či nový i-phone.
Všechny takové akce mi přišly trochu alternativní, trochu ekologické a nějak mimo mě jdoucí. Akce pro nenamalované aktivistky v eko-lněném oděvu zemitých barev. Ani nevím, proč mám takový odstup k těmto vlastně bohulibým činnostem a sluníčkovým lidem? Možná proto, že všichni tak trochu šeptají, jejich obličej si nezapamatujete ani po třetím setkání a do dnešní doby manažerů a zmalovaných celebrit se vlastně vůbec nehodí. Jsem krutá.
Do projektu jsem šla. Asi proto, že ve svém životě beru to, co přijde. Asi, že to vlastně nebyl špatný nápad. A asi, že všechno může být příležitost a zkušenost a možná taky proto, že v té době jsem se starala maximálně o Chumlu.
Pubertální elita našeho ústavu mě překvapila. Našli se tací, kterým bylo jedno, že nic nevyhrají, a kteří chtěli pomáhat. Chtěli být aktivní. Svůj volný čas věnovali těm bohulibým činnostem a možná na chvilku byli i sluníčkoví. Vydrželo jim to rok. Asi vyrostli. Asi začali vydělávat, aby měli na nové i-phony. Asi zjistili, že ta pomoc je sice hezká, ale zas to není něco, co by chtěli dělat 24 hodin 7 dní v týdnu.
Moje kolegyně (dnes už kamarádka) chce pomáhat pořád. A pořád chce měnit. A pořád chce zlepšovat. A nějak na to nemá lidi. Některé negativistky otěhotněly, porodily a kromě Chumly se starají o pytel blech a muže. A mládí vpřed  se někde zaseklo napůl cesty, a pokud se nenakopne, tak vpřed ani krok.
Třeba se dneska musí altruismus trochu nakopávat. Třeba jsou dneska kromě pomahačů potřeba i ti, co zatahají za nitky a zatočí klikou. Nebo ne?


Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Fat boy slim

-
Obrázek
Když jsem byla malá (no dobře, trochu eště v pubertě... dobřeee, velice zřídka i teď), představovala jsem si, jak si večer lehnu, ráno se vzbudím a budu krásná, štíhlá, obdivovaná, a všechny faldy a nerovnosti a ošklivosti prostě zmizí. Puf! Lepší a krásnější já, bez námahy, bez odříkání, zázraky na počkání, nemožné přes noc. Překvapivě se mi to teda nikdy nepovedlo... Řekněme, že se u nás doma vždycky dobře jedlo. No řekněme, že se jedlo dost a zrovna vločkama a klíčkama jsme se neládovali. To si pak člověk vypěstuje k čemukoli dobrýmu, čti šíleně sladkýmu, tučnýmu a kaloricky mimo tabulky, ten úplně nejvíc nejkladnější vztah. Víte, jak se říká, že v létě si tělo říká o lehčí stravu a má potřebu se víc pohybovat. Tak léto pro mě teda dost dlouho znamenalo předzrahrádky, vysedávání, latíčka, koktejly, zmrzliny všech chutí, tvarů a podob (s dětmi jsem si škrtla všechno uvedené, kromě zmrzliny…) Víte, jak se říká, že ve stresu člověk hubne, protože ze všech těch starostí nemá na jí
Přečti si »

Teorie všeho

-
Obrázek
Já chci, já chci! Vy furt jenom něco chcete, něčeho se dožadujete, ale co já bych chtěla, to je vám úplně jedno! A co bys teda chtěla, mami? Noo, co bych chtěla, co bych chtěla... Stačilo by mi málo, samozřejmě, ne jako vám! Tak bych třeba chtěla, abyste se furt nehádaly. Hádáte se kvůli blbostem, a to mě hrozně rozčiluje, ty blbosti a maličkosti... úplně nepodstatný! Lidi se dost hádají kvůli maličkostem, mluví stejným jazykem, mají třeba úplně stejně názor a stejně se dohadujou. Taky bych chtěla, abych nemusela pořád bojovat, s vámi, o to kdo je silnější a kdo má pravdu, kdy se půjdete převlíknout, kdy uklízet hračky, kdy spát... se sebou, kdy mám bejt zásadová a kdy už je to úplně jedno...kdy mám bejt drsná a kdy chápavá a přepínat se mezi tím jako robot. Taky bojovat s blbostí je úplně na ... prd! Dost bych chtěla, abych vám nemusela vysvětlovat nesmyslný věci, co sama nechápu.  Chtěla bych se umět naklonovat, abych stíhala všechny Adély, co mám v hlavě, a nestálo mě to psychický z
Přečti si »

Bobule

-
Obrázek
… jen, co vyperete padesátoušestou pračku po návratu domů ze Šumavy, což může vyvolat myšlenku, že tam s vámi bylo ještě další 18 lidí a ne dva dospělí a jeden mrňous, už zas přemýšlíte, co sbalit na Moravu, kde bude určitě hezčí počasí. Ještě si tedy dáte mezipřistání v Brdech, kde hned za vrátky začíná kopec a skončí asi po 6 km, a kde vás děda vezme na procházku do lesa a vrátíte se po 4 hodinách, protože děda terén zná a zabloudit nemůže, a všechny cesty vedou dolů (jak brilantní myšlenka), až na to, že vyjdete o vesnici dál… Tak hned po tom, a několika ujištění, že jižní Morava je vlastně takové Holandsko, tudíž placka, tudíž ráj cyklistů – myslím, že na tenhle slogan mají asi ochrannou známku (a možná taky – „terén vhodný i pro ty nejmenší“), vyrazíte vstříc postrachu všech motoristů D1. Překvapivě, cestu trvající 5 hodin zvládal nejlíp Anýz, jehož záliba v básni o řepě stoupala s počtem najetých kilometrů, a který si velmi oblíbil pumpy, protože záchody jsou vzrůšo
Přečti si »