Osudová přitažlivost

Osudová přitažlivost.

V zahraničí jsem se nikdy neztratila. Rozhodně ne proto, že bych tak zdatně dokázala číst z map a plánků měst. Rozhodně ne proto, že bych snad ovládala všechny evropské jazyky. Tak nějak intuitivně jsem vždycky došla tam, kam bylo třeba. Tak se třeba stalo, že s kufrem jedoucím na těch nejmenším kolečkách na světě jsem si rozbalila bagetu (jako správný konzumní turista) na lavičce před nějakou strašně povědomou zahradou, u řeky. Z tápání, jak se dostanu k Louvru, mě vysvobodilo otočení čelem vzad. Ani nevím, jak jsem k němu došla.

Kdysi dávno na gymplu mi někdo řekl, že pokud posloucháme svůj vnitřní hlas, vždycky se dáme tou správnou cestou. A neomylně tak zvolíme tu nejlepší variantu. Ale občas ten hlas slyšíme, a nechceme ho slyšet. Občas ho naprosto cíleně umlčíme. A občas jsme tak zmatení emocemi, že neslyšíme ale vůbec nic.

Všechny výše uvedené možnosti jsem zkusila. Podle očekávání, ta poslední byla ta nejbolestnější.  Ovšem, kdybychom se pohybovali pouze neomylně, tak nic nepoznáme, nepoučíme se a nebudeme nikam růst. Ach, tak mladá a tak moudrá…

Potřebovala jsem si odlehčit svoji  IV. čakru. Ne cíleně. Že bych to plánovala a čekala na vhodný den. Tak nějak to přišlo. Už jsem se nechtěla se svým nezvedeným bratrem dohadovat po nocích ve svých neklidných snech. Už jsem chtěla vyčistit vzduch. A tak jsem sedla, všechno jsem sepsala a chtěla jsem mu to jako velká dramatická umělkyně vmést do tváře. Bohužel. Zůstalo jen u písemné formy, ale i to se počítá.

A pak jsem jednoho dne vzala kočár, Anýze a vyrazila. Obvyklou cestou. K našim. A tudíž velkým obloukem kolem starého známého bytu, kde jedna skříňka voněla neopakovatelně po čaji a koření. Kde jsem sedávala na vaně a koukala se, jak se jedna z nejkrásnějších žen na Kladně maluje. Kde se pekly ty nejlepší včelí úly a kde jsem byla vlastně pořád malá. Obvyklou cestu uzavřela policie kvůli údajnému bombovému útoku. Větší znamení, než policejní pásky přes cestu, už jsem asi chtít nemohla. Táhlo mě to tam. A tak strašně to tížilo. Prošla jsem kolem. Trochu doufala. A podle zvyku se otočila, abych jí zamávala. Naposledy.