Takoví jsme byli

Takoví jsme byli.

Když člověk - matka 500x denně žvatlá Polámal se mraveneček či Na stole dnes Paleček sbírá každý drobeček, tak se její duše (a hlavně mozek) přibližuje těm 14ti měsícům její dcery. Nicméně, jsou i okamžiky, kdy si přijdu stará, nebo spíš odrostlá. Pocit, že jsem diblik, kterému by jeho studenti mohli klidně tykat, protože vypadá úžasně mladě, zná jejich slang a hudbu a vtípky a narážky ze sérošů, mě již dávno přešel.  Stane se to v momentě, kdy řeknete, že Kleopatra nebyla zdaleka tak krásná jako Elizabeth Taylor a 30 nechápajících pubertálních tváří na vás civí, a jeden se osmělí a zeptá : Kdooo?! Nebo v době nástupu na maturitním plese neznáte ani jednu z hrajících písní - ne, že si nemůžete vzpomenout, jestli je to Enya nebo Vangelis, ale v životě jste to neslyšeli.

A tak sedíte jako matka třídní, co vlastně není matka třídní, protože je opustila, aby se stala opravdovou matkou. V decentních šatech, ze kterých už nic nevyskakuje, ani vám nelezou punčocháče, ani vás netlačí boty. Znáte svoje možnosti (a dostáváte se ze střevní chřipky), tak vlastně ani nepijete. Koukáte na všechny ty obruče a róby a flitry a tisíckrát přelakované drdoly a perfektní manikúru a skvělé a značkové boty...a sentiment vás převálcuje myšlenkami na to, že před 14ti lety vás kulmovala sestřenice, šaty šila babička a jediná dražší věc na vašem těle stejně nebyla vidět (díky bohu). Vedle sebe se tísnily 4 třídy a šerpování neprobíhalo jako přebírání Oscara, ale jako intimní záležitost na půlmetru čtverečním za zvuku neutrální písně orchestrálního typu.  Půlnoční překvapení bylo možná to, že se šerpy odhodily (někdy tak důkladně, že už se nikdy nenašly), zavlnil se pár z taneční školy, a šlo se domů.  Dnes se řeší, jestli je po mega-super-nej-a-best půlnočku na afterparty dopraví najatý autobus nebo limuzína.

Ach jo.

Jiná věková kategorie se asi nepozná jen podle toho, že nezpíváte stejné písně, ale i podle toho, že si uvědomujete tu jinakost, a že si plácnete dlaní o čelo pokaždé, když ti junioři řeší nějaký absolutně úplně nejvíc nejmoc zásadní problém.

Myslím, že žádná z mých hraček nehrála ani nemluvila. Na telku jsem se mohla dívat jenom na Vegu a na Magion a taky na Večerníčka. Neměla jsem Barbie a ani tablet. U kadeřnice jsem byla poprvé ve svých 20ti, kdy mi ustřihla vlasy do pasu. A šaty z půjčovny jsem si nevzala ani na vlastní svatbu. Možná nejsem jenom stará, ale možná jsem z úplně jiné galaxie.