Snídaně u Tiffanyho

Snídaně u Tiffanyho.

Přiznávám se, že můj kulturní přehled poslední dobou lehce zaostává. Výběr filmů, knih a všeho, co se umění týká, je zúžen.  Je pravda, že ranní a dopolední program Déčka postupně zabíjí moje mozkové buňky. Nechci se pouštět do rozboru jednotlivých primitivních mrňavých a kreslených postav, a už vůbec ne do textů úvodních písní. Z výše uvedených důvodů si tudíž Rákosníčka pouštíme za odměnu. I v tomto milém, laskavém, moudrém a celkově úžasném večerníčku mě za uši zatahala věta, kterou budu muset Anýzovi - až přestane na Rákosníčka koukat s otevřenou pusou a odstraňovat vše, co jí brání ve výhledu - vysvětlit a přeformulovat.

 Bohdalka přívětivým hlasem na konci dílu o nebeském střelci poučí malé diváky o tom, že štěstí se nedá ulovit, štěstí si přece musí každý zasloužit.

Znám několik hodných lidí, kteří se můžou přetrhnout, aby si něco zasloužili, ale o štěstí tedy v jejich případě nemůže být řeč. To je možná ta nespravedlnost, o které Rákosníček radši mlčí, aby děti už od útlého věku nebyly v deprézi.

Vždycky, když vidím ty drobné vystajlované blondýnky velikosti XS v super ultra moderních a super mega drahých teréňácích, jak vyskáčou u nějakého vzdělávacího zařízení, naloží děti a odjedou do svých předražených domů s uhlazenými zahrádkami a vybavením za miliony. Vždycky se sama sebe zeptám, jestli tyhle ženy jsou šťastné, a jestli je gelové nehtíčky a za každých okolností sluneční brýle značky Chanel naplní pocitem hřejivého uspokojení. Třeba jo. I když se o to zasloužily třeba jenom tím, že se dobře vdaly.

Někdy, ve slabých chvilkách, když vítězí moje ublížené a slabošské ego, a začnu se litovat, jaká jsem děsná chudinka, mám pocit, že jsem hrozně nešťastná. Že jsem nic nedokázala. Nikdo mě nemá dostatečně rád, neumím vychovávat děti - ani svoje, ani cizí, jsem ošklivá, tlustá a vlastně úplně k ničemu. Pokud je tento stav povzbuzován hysterickým dítětem, které odmítá spát, tak občas i propuknu v pláč. No. A pak si vzpomenu, že ze všeho nejvíc nesnáším sebelítost. Trochu se proplesknu a nastartuju nové energetické zdroje.

Pozitivní myšlení nesnáším, respektive nesnáším, když o tom mluví lidé, co si přečetli nějakou výplachovou knihu, nebo absolvovali nějaký očistný seminář. Jsem totiž málo všeobjímající a do éterické bytosti, co s úsměvem říká i to, že si právě asi zlomila nohu, mám rozhodně dost daleko. Spíš věřím na to, že štěstí se nemusí zasloužit, ale stačí si ho vybrat.

Třeba, když ráno vstanete a místo "kruci" při žvatlání dítěte v 6.06, se pousmějete. Roztáhnete žaluzie, necháte ostré ranní sluníčko prosvítit celý pokoj, podrbete kočku a zazpíváte si. Každé ráno tak máte možnost, a to je fajn.

Nedávám si koblihu a kafe před nejdražším klenotnictvím v New Yorku, abych nasála pocit štěstí. Stačí mi mrož a uspokojení z toho, že Anýz, co se dneska sám naučil jíst lžičkou pacholika, funí do peřin a já prožila další den, aniž bych někomu vědomě ublížila a třeba jsem udělala něco pro ostatní...nebo jen pro sebe.