Vše o mé matce

Vše o mé matce.

Když je člověk nemocný, tak je tak nějak sentimentálnější. Začne se litovat, pozorovat a napadají ho chmurné myšlenky. Když je člověk matka, tak na to nemá čas. Úplně nejhorší kombinace je nemocné dítě - nemocná matka. Pak ta rovnice vypadá asi takto - nemocné dítě + nemocná matka = otec doma. To je v případě, že matka nemůže vstát z postele a i pomyšlení na zvednutou ruku je fyzicky náročné asi jako výstup na Sněžku.

Matky jsou ale od toho, aby utěšovaly, chlácholily, říkaly, že to přejde, že to nebolí a že lux je kamarád. Matky jsou od toho, aby nespaly, poslouchaly nepravidelný dech, předcházely udušení. Vymýšlely způsoby možné i nemožné, jak do dítěte vpravit kapičky, sirupky, čípky. Zbytek mozku matky pak funguje asi tak na 5 %.

A rekonvalescence není jako, když v omluvence proběhne formulka 14 dní bez TV. Je blesková až skoro nepatrná.  

Nene, na litování není čas. Jen možná někdy v pauzičce, v mikrookénku, je to spíš taková vzpomínka. Jak bylo být tím dítětem bezva! A je jedno, jestli vám je 5 nebo 25. Doma u maminky (nebo u babičky), když zakašlete, už se vás ptají, už vám běží vařit čajíček, už vás ženou do postele. A vám to přijde samozřejmé, protože přeci nemocné dítě je středobod světa, a musí se o něj starat. Musí!

Tedy. Mělo by to tak být.  Že je místo a člověk, který vás nenechá padnout, i kdybyste si třeba zlomili jenom nehet.

A chtěla bych trochu věřit tomu, že až bude Anýz jednou máma (to už teda budu dost hodně stará), tak bude vědět, že na bolavej krk se dává obkladek s mokrou žínkou a suchou plenou, že nejlepší je jitrocelový sirup (jehož kvality zatím nedoceňuje!), i když jeho účinky jsou spíš na bázi placeba, a že nejúčinějším lékem na světě je pevně přivinout v náručí.

Ono se to totiž vryje někam hluboko do paměti.  A člověk to vytáhne přesně v moment, kdy je to třeba a najednou zjistí, že ty nejdůležitější věci se předávají bezplatně a s láskou.