Čistá duše

Čistá duše.

    Babička mi v dobách mého bezstarostného mládí dost často připomínala moji neorganizovanost. Dobře, říkala, že jsem bordelářka! Děda ji krotil, tvrdil, že se v životě ještě nauklízím dost. Když jsem měla z neutěšeného chaosu udělat útulný pokojík, nebo snad nedej bože umýt boty, protočila jsem většinou oči až ke stropu a neochotně šla. Byla taky možnost, že když jsem to dostatečně dlouho neudělala, udělal to někdo jiný...

      Jak říká můj mamánek, domácnost je pěkná pakárna. Člověk dokola dělá práci, která buď není vidět, anebo je vidět jenom chvíli. Nicméně ji dělá, protože mu nic jiného nezbude. Třeba, když spolu s kočkou spadne i dvoumetrová hromada nevyžehleného prádla, nebo Anýz provokativně sebere chuchvalec prachu, či svým pseudo uklízecím setem zamete solidní hromádku. To se prostě seberete, a jdete. Je čas. Zpět ke strojům. I když na pár kousků z té dvoumetrové hromady jste již zapomněli, že je vůbec máte, a chuchvalce se v rozích za deset minut vytvoří zas.

      Nepořádek je, bohužel, na první pohled dost vidět.

Rozčiluje vás. Dráždí. Bije do očí. Způsobuje nelad. Neklid. A to chvilkové uspokojení, když zmizí!!!

     Ovšem, kdybyste ho zavřeli, zamkli, a dělali, že neexistuje. Tak to možná bude trochu zapáchat, trochu bobtnat, třeba to i zplesniví, ale nic zásadního se nestane.

    Bohužel nikdo z nás nedostal pseudo uklízecí set pro svoje nitro. Bylo by fajn, kdyby se rozdávaly už v útlém věku, a čas od času bychom si zametli nevyřešené spory, nepofoukané bolístky, ukřivděné pohledy. Přerovnali si priority na jinou hromádku. Poskládali svoje postoje podle důležitosti. A z čerstva otevřeli okna a vpustili dovnitř závan blahodárného vzduchu.

    Ale pokud se nedojde až na okraj, nikdy neuvěříme, že tam někde v dálce je propast, kam bychom mohli spadnout.

   To se pak zamete a uklidí v jediném okamžiku.