Šaráda

  

Někdo moudrý řekl (a bylo to určitě někde na internetu), že nemůžete všechny uspokojit, protože nejste sklenice nutelly. A i když se někteří snaží téměř celý svůj život jako blázni, aby se tou nutellou stali, stejně se vždycky najdou ti, co by radši jahodovou marmeládu nebo arašídové máslo.

Ty nepůjdeš na vejšku? Ne? Hmm. Ale měla bys! Ty půjdeš na vejšku do Hradce? A proč ne do Prahy? Praha je lepší! Ty chceš učit? Faaakt? Ale víš, že je tam málo peněz…

Čím jste mladší a větší cíťa, tím nad odpověďmi na dotěrné otázky víc hloubáte. Přemýšlíte, jestli v nich třeba není kousek pravdy. Pak se začne vkrádat staré známé „a třeba bych přeci jenom mohla…“ Čím jste starší a větší cynik, máte stále více chutí poslat tazatele do příslušných míst s tím, že to absolutně není jejich starost.  O to víc, že tazatelé většinou ani nepatří do vašeho blízkého okruhu lidí, jejichž názor by vás měl zajímat.

Horší případ je ten, kdy i otrlý a starší cynik podlehne našeptávačům ze všech stran.

A tak přeci bych mohla být pracující matka. Ne, budu jenom matka. Ne, když se budu hodně snažit, budu supermatka, a všem zavřu ústa.

A když jsem se teda konečně vdala (v což někteří už ani nedoufali) a konečně zplodila dítě (v což někteří doufali ještě méně) a flákám se doma, mohla bych se sebou konečně začít něco dělat. Anebo se co nejrychleji vrátit do práce, což bych ale šalamounsky mohla vyřešit zplozením druhého dítěte a byl by zase nový prostor na otázky! Juch!

Třeba bych jako nutella zavřela ústa příslušníkům všech táborů – prudičů, nespokojených králíčků, zvědavců, drben a jiných podobných postav toho zvláštního obludária, co neustále řeší životy jiných lidí. Aspoň na chvilku.