Madisonské mosty

Nevím, jestli znáte ten pocit, kdy potřebujete udělat rozhodnutí (nebo ho už uděláte) s vědomím toho, že je to naprosto špatně, leč nevyhnutelně a jedině správně se jevící?

Jako, když stojíte před průzračnou vodou, strašně rádi byste se vykoupali, v podstatě to bytostně chcete, ale nakonec stejně přejdete most a na tu průzračnou nádheru se podíváte s povzdechem. Snad proto, že nejste až tak dobří plavci a že je to rychlejší a že budete brzy na druhém břehu a že nevíte, co by vás po pár tempech mohlo potkat. Ten povzdech tam už ale potom bude vždycky a vždycky budete vzpomínat na ten pohled z dálky.

Nebo je to opačně, vy do té vody skočíte, protože není jiná možnost. Most zbourali a vy potřebujete zdolat překážku a zvládnout situaci. A už po pár tempech jednoznačně víte, že to byla chyba. Ale nejde jinak, než plavat vpřed, než dokončit započaté. Na druhém břehu se na svoje rozhodnutí koukáte jinak a vždycky už budete vědět, že jste tam neměli lézt.

S rozhodnutím přichází zodpovědnost. Za sebe, za druhé, za sliby, za budoucnost. Někdo se rozhoduje srdcem, někdo rozumem, někde se to pěkně hádá, ale nemyslím si, že v jednom nebo druhém případě se nikdy nedostaví alespoň mrňavounká lítost nad něčím, co už nejde vrátit zpátky.