Bobule

… jen, co vyperete padesátoušestou pračku po návratu domů ze Šumavy, což může vyvolat myšlenku, že tam s vámi bylo ještě další 18 lidí a ne dva dospělí a jeden mrňous, už zas přemýšlíte, co sbalit na Moravu, kde bude určitě hezčí počasí. Ještě si tedy dáte mezipřistání v Brdech, kde hned za vrátky začíná kopec a skončí asi po 6 km, a kde vás děda vezme na procházku do lesa a vrátíte se po 4 hodinách, protože děda terén zná a zabloudit nemůže, a všechny cesty vedou dolů (jak brilantní myšlenka), až na to, že vyjdete o vesnici dál…

Tak hned po tom, a několika ujištění, že jižní Morava je vlastně takové Holandsko, tudíž placka, tudíž ráj cyklistů – myslím, že na tenhle slogan mají asi ochrannou známku (a možná taky – „terén vhodný i pro ty nejmenší“), vyrazíte vstříc postrachu všech motoristů D1. Překvapivě, cestu trvající 5 hodin zvládal nejlíp Anýz, jehož záliba v básni o řepě stoupala s počtem najetých kilometrů, a který si velmi oblíbil pumpy, protože záchody jsou vzrůšo a většinou se koupí nějaké bonusové občerstvení.

Těsně před Brnem jsem se v zácpě polila kávou z termohrnku, takže bylo po veselí. Stejně byla taková zima, že jsem přes bílý (s hnědými fleky) krajkový topíček přehodila tyrkysovou mikinu, která byla v té chvíli opravdu funkční.

Jižní Morava je jistě rovnější než Šumava, ale náš penzion se v té rovině dost vyjímal, protože byl na kopci. Ne, byl na krpálu! Jako, mikulovský zámek jsme viděli nádherně jako kulisu z okna, ale sjezdy a příjezdy, zvlášť kolmo, byly poněkud vydatnější. Hned první cesta kukuřičným polem po prašné hlíně směrem střemhlav mě vyosila na několik hodin, neboť mi muž tajně sešteloval sedačku a já najednou padala přes řídítka – aspoň opticky. První destinace Lednice mě vyosila ještě víc, protože cyklostezka v podobě mikropěšiny neznámou džunglí kolem rybníků byla ztělesněná noční můra. Nejenom, že musíte udržet balanc v bahnitém žlábku o velikosti přesně vašeho kola, ale potýkáte se s paranoiou, že proti vám pojede peloton a vy budete muset spáchat samovraždu do nejbližšího keře. Nevím, kudy jsme jeli, protože jsem byla pekelně soustředěná na „terén vhodný i pro nejmenší“. Chápu, že ti nejmenší by byli z bláta a louží nadšení! Jen, co jsme dofuněli do Lednic, přivítala nás cedule CYKLISTO, SESEDNI Z KOLA, která nadobro pohřbila moji romantickou představu, jak budu projíždět zámeckými parky a ze sedla se kochat nejkrásnějšími památkami Moravy. Do Valtic už jsme jeli vozem!

Počasí bylo o dost lepší, aspoň o tolik, abych si druhý den vypálila do zad ramínka, tílko i batůžek v jednom. Pršelo většinou v noci, což nám nevadilo. Vařili výborně a já si dopřávala rulandu téměř ke každému jídlu (někdy i mezi). Jenom lidi byli zvláštní. Když opomenu skvělý personál, který zvlášť Anýzovi snášel modré z nebe, nějak mi chyběla ta moravská vřelost, na kterou jsem čekala a ono nic. Spíš trochu kalkul a byznys vinných sklípků a cimbálu z nekvalitního přehrávače.  

Ale s trochou fantazie jsem po ránu, kdy do nalitých hroznů svítilo slunce, a voněla levandule, měla pocit, že jsem se probudila v Provence a že ty kukuřičný pole půjde malovat sám Van Gogh.

Nicméně jako každá dovolená i naše cyklovýjezdy za hranice Středočeského kraje dost rychle skončily. Anýz byl smutnej, že už nebude žádnej výlet, a že nebudeme bydlet v modrým domečku, ani u zámku, ale prostě jenom doma. Já jsem si dala týden na zotavení, vyprání, vyžehlení a celkovou údržbu skoro měsíc a půl moc neužívaného domova.

A hlavně! Po prázdninách jdu nastopro na servisní nebo jakou prohlídku s kolem, kterou asi dostanu za odměnu, že jsem najela 400km. Asi ho odborně překouknou, jestli jsem mu něco neudělala, chovala jsem se k němu dobře a moc mu neobouchala ráfky.