Dovolená s andělem

Nevím, jak vy, ale já mám ideální dovolenou celkem jasnou. Bílé pláže, průzračné moře, koktejly, klid a rackové. Spát tak do desíti, pak se napucnout u samoobslužného pultíku s nepřeberným množstvím dobrot, vyvalit si špíčky na pláži, opět se napucnout jen tak lehce třeba melounem, projít se do města, třeba i něco nakoupit nebo se jen tak kochat, fotit, čuchat moře…večer se přiodít do tenkých šatů a jít někam na útes pozorovat západ slunce a poslouchat, jestli to zašumí. Klidně bych to mohla naprosto fádně provozovat i 14 dní vkuse.

Dnešní léto jsme začali na Lipně. S kolama. Anýz byl prvně vyvezen za známé hranice a do neznámého prostředí penzionů a restaurací. Já prvně nakupovala výbavu na dovolenou ve Sportisimu a dbala jsem na to, aby to všechno bylo hlavně funkční! To slovo je jako mantra. Ty nejhezčí kousky jsem ovšem stejně neoděla, protože počasí na Šumavě bylo tak variabilní, že na šatečky bez rukávů jsem si netroufla ani jednou. Když jsem poprvé vyjela na lipenskou magistrálu, tak jsem zajásala a ihned se do toho hladkého asfaltu zamilovala (opravdu jsem nevěřila, že bych někdy tuhle větu mohla vypustit z úst!). Chci jezdit už pořád jenom tady, chci tu najezdit miliony kilometrů, chci jezdit každý den, každou minutu! Když jsme přívozem, co měl rozměry asi jako naše kuchyň (menší než malé) a pojal asi 3 automobilové vozy, jeden nákladní a několik desítek kolistů, dojeli na druhý břeh a zahnuli směrem k lesům, poněkud jsem vystřízlivěla. Národní park Šumava, tudíž hory, mě začal uchvacovat až tehdy, když mě doběhly moje plíce a já se vzpamatovala z vesniček Horní Zvonkohra (nebo tak nějak), kde jsem se málem rozvedla se svým velmi tolerantním mužem.  Když jsem tlačila už asi hodinu do kopce, měla výraz naštvaného buldoka a proklínala všechny a všechno, už se mi na Lipně tolik nelíbilo. Pak nastala rovina (relativní) a já si zase našla svůj dýchací rytmus, Anýz se prochrupnul a jen, co jsme zastavili, abych se resuscitovala nad palačinkou, tak Anýz byl pln sil a tázal se, co jako budeme teď dělat, a kam pudeme a jestli třeba nebudeme dovádět na hřišti.  Den poté jsem si vyžádala relaxační pobyt v aqvaparku, k čemuž mi dopomohlo i počasí (a zřejmě někomu nahoře přišlo líto té chudinky, co se vláčí kopcema). Kopce bych vůbec zrušila, blbě se jde i jede nahoru, dolů vás bolí kolena, případně dostávám křeč do dlaní, jak zběsile brzdím.

Nicméně. Jakmile jsem se uklidnila, tak jsem musela uznat, že Šumava je krásná, i Lipno bylo krásné, zvlášť v půli června, kdy davy turistů ještě seděly někde doma a na výlety vyráželi jenom senioři a děti se školou v přírodě. Poznámka pod čarou – noční můrou by pro mě byla skupinka 20 breberek v signalizačních vestičkách, šmrdlající se na kolech směrem dolů s kopce. Pár zážitků mi ale nikdo neodpáře, třeba výšlap z Vyššího brodu po nejfrekventovanější silnici v celé ČR (alespoň tak mi to připadalo) v pravé poledne v asi 35°. Chtěla jsem si sednout na nejbližší pařez, rozplakat se a počkat, až si mě někdo hodný vyzvedne. Nebo cestu korunami stromů, kdy jsme byli vyšší než ty nejvyšší a doslova jsme stoupali do oblak – ale tak nějak pozvolna a hezky. Anebo zážitek z Českého Krumlova, kde na Anýze přišla těžká nočníková chvilka na druhém nádvoří zámku před zraky asi 50 japonských turistů…

Pokračování příště…