Psycho

Od novýho roku jsem si celkem pětkrát přepsala kolonku ZAČÍT CVIČIT v diáři. Mám totiž systém! Co splním, odškrtnu, a co nesplním…to přesunu. Pojďme si připomenout, že touhu se neustále hýbat, hopsat a protančit se dnem, jsem ztratila tak v devíti. To jsem na sobě měla naposledy minisukni. Žabičkovou.

Protože jsem sečtělá a studovaná, vím, že se člověk musí starat jak o tělo, tak o ducha. Jóga mě vždycky fascinovala. Ty vyštíhlený a vyrýsovaný ženy, co si dají nohu za krk, stojí na hlavě, popírají gravitaci a hlavně všechny ty pohyby dělají s takovou lehkostí, jako já popíjím kávu. Ale… Všechny ty blahodárný účinky na duši, klid, harmonie a smíření,  to mě teda vždycky dost nudilo… za zvuků zurčícího potůčku jsem se rozhlížela po hodinách, a nenápadně hledala východ. Pár pokusů tu totiž bylo. Zvlášť údernou dvojici jsme tvořily s mojí milou nejmenovanou. S oblibou jsme rozkládaly jogínský skupinky svým hihňáním, když jsme se na pokyn „ZAVŘETE OČI A ZVEDNĚTE LEVOU RUKU A PRAVOU NOHU“ kácely k zemi. Taky jsme se dost hlasitě vyjadřovaly k dechovým technikám, který připomínaly buď parní vlak, nebo intimní chvilky. Pak jsem o pár let později naladila jogínský kanál na youtube, kde nějaká ta vyrýsovaná žena bez prsou mluvila tak tiše a monotónně, že jsem byla naštvaná už jen, jak pozdravila. 

Usoudila jsem, že zřejmě jóga není pro mně. Z mnoha důvodů. Ovšem to bylo v době, kdy jsem při každý příležitosti poslouchala dost hlasitou hudbu, neměla jsem děti, měla jsem spánek, potřebu se socializovat a svět mi ležel u nohou. Teda aspoň jsem si to myslela.

Člověk s věkem všechno trochu přehodnotí. A tak, když mám děti, nemám spánek a občas se přistihnu, že i několik dlouhých desítek minut sedím v naprostým tichu a užívám si to, je na čase znovu probrat náš vztah s jógou. Power jóga fit and slim byla jasná volba. Vyklidněná, nabitá a ještě ke všemu fit a hubená. Beru to všechno!

Je potřeba říct, že poslední dobou spíš provozuju fitko pro líný matky. V kondici mě udržuje hyperakční Elis, jejíž 13 kilčo zvedám asi tak 200x do hodiny. A v mentální rovině mě zase nenechá padnout Anýz, která má tak komplikovanou povahu, že bych velmi často potřebovala manuál na složitý děti.

Trochu mě znepokojilo, že jsem v 16 členný skupince byla nejmladší. Ale všichni se usmívali a všichni měli svoje podložky. Já ne. Měla jsem jenom slušivý obleček s volným trikem. Když jsem viděla lektorku, která měla prsa a nalakovaný nehty, tak jsem se úplně naladila, že to bude báječný. Po dvaceti minutách jsem myslela, že umřu! Zpocená až na palci u nohy, s plandavým trikem věčně přes obličej. Sedmdesátiletý stařík vedle mě přeskakoval z bojovníka do bojovníka a paní přede mnou ve věku mojí matky vždycky udělala tu těžší variantu už tak absolutně neproveditelného cviku. Abych si zbylou půlhodinu potupně neproseděla v pozici dítěte (ta je prý relaxační, asi nemají stejný děti jako já), tak jsem teda všechny prkna, psy, bojovníky, loďky i luky udělala. Vždycky s jinou nohou teda, protože levá pravá prkno pes a do toho dýchat, to už bylo na mě moc. Když jsem se při závěrečné meditaci, přikrytá dekou, nekontrolovatelně rozbrečela, zatímco ostatní nepokrytě spali, tak jsem nevěděla, jestli je to štěstím nebo úplným vyčerpáním. Ale prsatá jogínka s nalakovanýma nehtama, která byla úžasná a vůbec ji nevadilo, že tam evidentně nepatřím, mě objala. Řekla, že nejsem rozbitá, že pláč je normální a že se na mě zase těší.

Tak jo!